Víkend s PSone #3 Syphon Filter 3
Nízký výkon stařičké konzole nenabízel moc prostoru k megalomanským third person akcím, nemluvě o rozložení ovládacích prvků na první generaci dualshocku. To primárně může za to, že na většinu takových her musí být hráč i zčásti autistický klavírní virtuóz, protože během přestřelky se dostává do situace, že musí palcem držet křížek pro skrčení a čtverečkem střílí, zatímco pravá zadní tlačítka zůstávají osamocena.
Achjo, ovládání hold nebylo silnou stránkou PSone a stejně tak jeho mladší bratříček ve stejném žánru jasně zaostával. To si uvědomujeme dnes, když jsme zhýčkaní nejlepšími ovladači a brilantním rozestavěním kláves a trigerů na next-genu. V roce 2002, když se mi do rukou dostal Syphon Filter 2, jsem ale věděl houby o dalších možnostech ovládání a neměl jsem jinou možnost, než si zvykat. Hru jsem po dohrání vrátil kamarádovi, ale noci plné herních polucí mě dokopaly k tomu, abych si koupil pokračování.
Kupodivu se děj nezaměřuje na další mise agenta Logana a jeho východní kolegyně, jejíž jméno si nepamatuju, ale všechny mise jsou pouze vyprávění agentů u soudu, kde se řeší jejich možná zrada. Virus Syphon Filter je na nějakou dobu u ledu a jen se o něm objevují informace v pozadí. Má tak roli skryté hrozby, které se každý na oko děsí, ale v reálu na ni všichni kašlou. Dějově se tak jedná o nižší střední pomocnou školku s děravou střechou a poslintanou podlahou, ale to u série SF nikdy nehrálo prim.
.jpg)
V kůži z jednoho agentů procházíte misemi s jasným cílem a jako hrdina proti velké přesile riskujete vlastní krk pro dobro celého světa. Přitom nápaditost misí na tehdejší dobu byla na vysoké úrovni a mnoho dnešních stříleček hledá nenápadně inspiraci právě v SF, nebo ji rovnou sprostě vykrádá. Navíc některé, řekněme, až skvělé nápady jsem v jiných hrách do teď neviděl. Například dálkový paralyzér, kterým po namíření na protivníka na něj vyšlete elektrodu na kabelu a je jen na vás, jak máte rádi propečený steak. Nebohý protivník se zmítá za vysokého pištění, jako když naberete ponožkou s drobnými našeho slavíka do místa, kde měl před čtyřiceti lety varlata, a po několika vteřinách se kácí v plamenech k zemi. Nápadité, trošku brutální, ale dobře zpracované. Pokud jste natolik humánní, že nechcete, aby vaše oběť chytla plamenem, můžete do ní přestat vysílat proud o něco dříve, ale riskujete, že doutnající protivník po vás opět začne střílet.
I když není hra příliš náročná, automatického uzdravování se v ní nedočkáte. V levém horním rohu se zobrazuje poškození ARMOR. Pokud jej vypotřebujete, začne si každá kulka vybírat daň na vašem zdraví. Naštěstí je po misích vždy několik checkpointů a rozházených krabic s brněním pro slabochy. Střílení probíhá jako u většiny starších stříleček s automatickým zaměřováním. To z vás ale nedělá terminátora. Zbraně si zachovávají svůj charakter, takže s brokovnicí v rukou musíte počítat, že rozptyl vám nedovolí sejmout protivníka o patnáct metrů dál. Na druhou stranu se sniperkou je pro váš cíl fatální, i když ho trefíte jen do rozkroku (odzkoušeno).
Velkým plusem a někdy i nezbytností (viz první mise s odstřelováním nepřítele z hotelového pokoje) je manuální míření. Trigery dualshocku první generace jsou dost citlivé, abych dokázal dát headshot do dvou vteřin od začátku míření. Bohužel je míření v té chvílí ovládáno stejným trigerem jako pohyb, takže musíte počítat s tím, že kromě náklonu či podřepu je vaše postava staticky ukotvená na stejném místě a stává se tak snadným cílem.
Kapitolou sama o sobě je grafika. Oproti Harry Potterovi jsou postavy dvakrát hůře vykresleny. Asi za to můžou herní mapy, které byly v Harrym po místnostech, a mezi každou probíhalo načítání, zatímco SF nám nabízí vždy celou herní mapu mise naráz bez dodatečného loadingu. Tak, kde nám špičatá prsa Lary Croft z několika polygonů vyvolávala Pavlovův reflex, se v SF díváme na postavičky s ošklivými animacemi, rukama ve tvaru krychle a s obličeji ploššími, než měla Ivetka po hře “berany berany duc“ s pomalejším bráškou Pendolina. Alespoň nedochází ke snížení framerate, které je pro mě na konzolích stejně nemyslitelné jako dokupování hardwaru (pozdravujeme FAR CRY 4).
Podtrženo sečteno jedná se o hru, potažmo trilogii, která vešla do dějin stříleček na PSone a i po více jak deseti letech na ní vidím, že si své místo v historii zasloužila.