Víkend s PSone #2 Harry Potter and Philosopher´s Stone
Týden se s týdnem sešel a já opět sedím na gauči v podkroví dvacet kilometrů od domova, a zatímco venku prší a moji rodiče si myslí, že jsem si
od nich půjčil klíče za účelem romanticko/erotického víkendu s kdovíkým a kdoví za kolik. PSone se s typickým zabzučením zapíná a na obrazovce se objevuje úvodní logo.
Další hru, kterou jsem nahodile vytáhl z krabice, je první díl našeho brýlatého hrdiny, kterého milovala celá generace dospívajících dívek, zatímco my jsme pokukovali po šprtce po jeho boku. A pak ji (POZOR SPOILER!) stejně dostal zrzek. Alespoň si i ti pomalejší z nás uvědomili, že je to opravdu jen pohádka. Multiplatformová zábava měla na přelomu tisíciletí jednu skvělou vlastnost; na každou herní konzolu i PC vytvářelo zcela jinou hru i zcela jiné studio. V praxi to znamenalo, že jste mohli očekávat rozdílný zážitek podle toho, jakou herní mašinu jste měli doma. Kamarád se mi v dětství smál, že díky pokulhávajícím hardwareovým specifikacím měl Hagrid zploštělou hlavu oproti jeho počítačové verzi. V tom měl pravdu, ale je to jen jeden titěrný detail. A Hagrida jsem stejně nikdy neměl rád.
Technická stránka je oproti počítačové opožděná, ale to neznamená, že nemá atmosféru. Dovolil bych si tvrdit, že má a jakou! Nechci psát srovnávací recenzi, ale nemůžu si pomoct, protože v rámci vlastní nostalgické sebereflexe jsem v minulém roce odehrál první tři díly počítačové verze. A každá z nich nabízí úplně jiný zážitek. Zatímco počítačová je více kouzelná a řekněme více zaměřená na dětské publikum, playstationová verze má temnější atmosféru, nabízí více miniher a famfrpál nabývá s ovladačem reálnější podoby.
Náplň úkolů je o trochu triviálnější, než jaké možnosti nabízí kniha. V rámci příběhu se ale drží pevných kořenů jako Lenin mauzolea na Rudém náměstí. Zjednodušením pohybu je automatický skok. V případě akční adventury je to pro děti plus ale i tak to znamená, že hlavní hrdina bude často končit v bezedných propastech. Pohyb kamery je obstarán velice jednoduše, místo trigerů se dá otáčet kolem hrdiny díky tlačítkům R2 a L2. Odstranění vertikálního rozhledu je vítanou změnou. Automatické zaměřování a výběr kouzla podle toho, na jaký znak míříte, je pokus autorů
o zpřístupnění hry i retardům.
Někdy to má ale svoje výhody. Celá hra se dá projít za tři hodiny, a pokud má někdo jako já vynahrazený celý volný večer a pár piv, všechny tyhle zjednodušení mu přijdou vhod. A pokud jste děti a nemáte (zatím) přístup k alkoholu, stejně je v podzemních pasážích možnost náhle smrti a pocit ztracenosti na tak vysoké úrovni, že budete jen děkovat za primitivní ovládání. Navíc mi přišlo, že reakce hry na ovladač byla bryskní oproti Tarzanovi.
Vnitřní prostor Bradavické školy není nikterak rozlehlý, ale i tak je plný tajemství. Za každou druhou knihovnou se schovávají tajemné chodby s kouzelnickými kartami a Bertíkovými fazolkami pro Freda a Džórže. Ti vám za nasbíráné fazolky z každé lokace zas obstarají malé vylepšení,
které má podle mě jen sběratelský efekt nebo se jedná o chabý pokus o znovuhratelnost.
Podtrženo sečteno jedná se o temnějšího kratšího brášku PC verze. Velkým mínusem, kterým trpěly všechny hry na tuto stařičkou konzoli, je absence češtiny. U dětské hry dosti podstatná chyba. Kupodivu horší grafickou stránku hráč nevnímá, protože i tak je na nejvyšší úrovni, kterou PSone zvládne.
PS: Protože jsem ke hře nenašel žádné pořádné screeny a focení vlastní televize foťákem z mobilu přirovnávám k masturbaci s rukou v sádře,
zde je alespoň stařičký trailer, který ale ukáže všechny věcičky, které se dají ve hře dělat:
by Papírek