Víkend s PSone #1 Disney´s Tarzan
Během víkendu se vždy pokouším vypadnout z města. Ne že bych snad ruch ulic mezi ocelovými budovami neměl rád, jen někdy potřebuji usínat v relativním klidu kvákání žab od vzdáleného rybníka místo hřmotu desítek aut, které nemají celou noc nic jiného na práci, než projíždět pod okny našeho paneláku a troubit na šlapky s minimálně třicetiletou praxí. Nesnáším Kladno. Přijde mi špinavé, nevychované, provokativní a nemístné.
Na druhou stranu relativní klid na samotě se mi přejí stejnou rychlostí, jakou uplyne víkend. Protože techniky mám doma až nad hlavu, některé oldschool kousky jsem si odvezl právě za účelem trávení víkendu s nimi. Jednou z těchto hraček je PSone od Sony. Relativně mladá konzole, která nahradila svoje větší dvojče ve chvíli, kdy se jejich mladší bráška v podobě PS2 dostával na trh, tedy v roce 2000.
Dětství jsem strávil s hned několika herními systémy. Prvním kouskem byla konzole Sega Mega Drive s ježkem Sonicem a sotva dalšími deseti hrami, které mi vystačily na několik let zábavy. Později se mi do rukou dostalo stařičké Atari a já poprvé okusil chuť oldchoolu se vším všudy.
Až poté následovala koupě PSone a já povýšil svoje hráčství z pozice „jeden z mnoha koníčků“ na „ještě nechci jít spát“. Pamatuji si přesně, kdy a kde jsme ho koupili. Jednalo se o první den otevření Electroworldu společně s nákupním centrem Zličín. Plni nadšení jsme s bratrem jako dva malí spratci cestou v autě nemluvili o ničem jiném, ale naše zklamání přišlo už při vjezdu na parkoviště, odkud šla vidět půlkilometrová fronta zájemců o levné zboží. Pro Psone jsme tak jeli až o den později a zatímco já probrečel večer a napsal si do deníčku svůj první hate na celý svět, rodiče sledovali reportáž večerních zpráv o tlačenici na Zličíně, kterou jsme před pár hodinami viděli z první ruky.
Překvapil mě nízký počet her, které jsem minulý víkend v zaprášené krabici s konzolí našel. Kupodivu jsem si nedokázal vybavit jiné hry, které jsem v dětství hrál a neměl je ve zmíněné krabici. Moje náročnost na počet hratelných kousků byla v dětství asi značně omezená. Nemělo cenu brát si Psone domů a pustit si ji na širokoúhlé televizi. Vždyť se jedná o konzoli s nativním rozlišením 640x480 obrazových bodů, procesorem s 34Mhz a jen 2MB RAM! Navíc je k televizi připojena přes 3 jacky, což nějak moje stařičká televize v podkroví nepochopila, takže jsem jel domů pro scart redukci. Když vše fungovalo tak, jak má, náhodně jsem vybral první hru, se kterou jsem se rozhodl strávit sobotní večer, a do rukou mi padl:
Disney´s Tarzan
Ano, už v té době se vyskytl fenomén, který dnes hraje druhou ligu – hry podle filmů. Pamatujete si na kresleného pána džungle a jeho pohádkově podané dospívání mezi primáty, boj s jaguárem a později láska k Jane Porterové? Knižní předlohu viděli tvůrci asi hodně z dálky, nebo se možná jen spokojili s filmovým zpracováním s Lambertem v hlavní roli, ale rodiče je poslali spát dřív, než to začalo být smutný. Jinými slovy byl ten animák tak přeslazený, že se většina jeho fanoušků dodnes léčí z diabetu nebo smrkají javorový sirup.
Hra se oproti tomu chytila pevných herních standardů a nabízí 2D plošinovku v líbivé grafice. Levely jsou rozděleny přesně tak, že si člověk, který je už herně nasycen, předtím, než konzoli vypne, řekne: „Ještě jeden si dát můžu.“ Společně s naprosto jednoduchým ovládáním je hra vhodná jak
pro pětileté děti, tak pro infantilní dospělé. Tlačítko pro skok, spodní vrh ovocem, horní vrh a skrčení. Nic jiného malý Tarzan pro svůj pohyb v džungli nepotřebuje. V cestě mu stojí malá zvířata, ptáci a pasti. Skrze levely jsou rozházené všudypřítomné mince, za které malý hrdina dostává další životy, mapky umožňující přístup do bonusového levelu a písmena skládající jméno hlavního hrdiny. Znovuhratelnost je tedy řešena formou doplňování sbírky.
Ve chvíli, kdy vám přijde, že se levely moc často opakují, přichází na řadu ozvláštnění hratelnosti. Vývojáři se nepouštěli na tenký led a vyrukovali s útěkovou variantou levelu, kterou znám už od dob Crash Bandicoota. Čím dál ve hře jste, tím přichází ke slovu vertikální stránka džungle. Pohyb po liánách je samozřejmostí, sjíždění pokřivených stromů vítaným zpestřením. I když jsou pohyby plynulé a vypadají přirozeně, nemůžu se zbavit pocitu, že hra reagovala s patrným zpožděním. Jinými slovy jsem si připadal jako v dobách Maria, kdy jsem mezerník mačkal již několik centimetrů
před jámou, aby zahradník stačil skočit těsně před okrajem. Stejný neduh platí i pro poloprimáta v bederní roušce. Třeba za to ale nemůže přímo tahle hra a po vyzkoušení několika dalších her zjistím, že jsem jen zmlsaný dnešními konzolemi s okamžitou reakcí.
I když jsem zpočátku čekal, že na mě hra bude mít pozitivní dojem už jen z důvodu z pocitu nostalgie, byl jsem příjemně překvapen. Herní sobota zabitá u hry z roku 1999 mě královsky bavila a to jsem si myslel, že se o sobotě bez alkoholu a ženských nedá říct.
by Papírek