The Evil Within

 

Typ: Survival Horror

Verze: PC, X360, PS3, PS4, XBONE

Datum vydání: říjen 2014

Lokalizace: EN

Recenzovaná verze: X360

 

Pořádných herních plenkoplničů bylo v posledních letech poskrovnu. Po vydařeném druhém infarktu a pobatykování mých oblíbených Levisek při hraní zajímavého počinu Outlast jsme si mohli vyzkoušet Resident Evil 6, ale ten jen potvrdil svou dezerci k akčním titulům, když si redakční strašpytel ani nezakřičel (a to si naposledy cvrnkl i při sledování ryze pohádkového videoklipu „Devil in I“ od Slipknot).

Japonská hříčka s klišé tématem „nakráčel jsem do sanatoria, kde se děje něco divného“ slibovala nový pohled zejména proto, že na něm spolupracoval Resident Evily protkaný a zvrácených činů od pití nealko piva po hraní za Trevora v GTA nasáklý Shinji Mikami. Ten nakonec dodal liščím ohonem přeleštěného Residenta, který vyvolává retro-strach. To znamená, že děsivých či lekavých momentů není ve hře tolik, kolik by se mi osobně líbilo. Navíc atmosféra má tak starobylý nádech, že hráč místo průjmovitého pocitu v podbřišku má spíš strach, že se mu ze střev spustí stoletý prach.

Pěkným efektem je nedostatek munice a lékárniček (ano správně, dost bylo nadpozemského automatického uzdravení). Ty vám při běžné obtížnosti (tedy nižší, přece jen jsme poserové) budou docházet až v pozdějších levelech, takže hráč si postupně uvědomuje, že vystřílení zásobníku do usmívající se půlky tváře bosse nebyl dobrý nápad.

Koridórové levely, kde se nepříteli vyhnete asi se stejnou pravděpodobností, jako paničce „blowjob“ týden jednou měsíčně, střídají otevřené prostory, kde, pokud zapojíte minimálně dvě mozkové buňky (tj. “dýchat“ a “myslet“), můžete pomocí pastí nebo využití slepého pronásledování vícero zombíky najednou udělat pěkný gulášový vrh o průměru několika metrů. Vysvětlení, proč jsou všude rozmístěné pasti, se nedočkáte. Prostě je normální, že kde je travnatá plocha o průměru metr čtvereční bez psího dárečku, najdete tam nastraženou medvědí past. Hlavního hrdinu to vlastně ani nezajímá a jen každou další zrůdnost okomentuje retardovaným: „Tady se děje něco divnýho.“

Co ale opravdu naštve, jdou pasti se senzorem pohybu, vedle kterých radostí vyskočíme tři metry do vzduchu a vyhodíme ruce a nohy hódně daleko. Ty totiž na zombíky nereagují, což jsem zjistil po pěti minutách a třech pokusech úprku kolem téhle výbušniny, aby mi naštvaný hnusák, že ho tahám po půlce herní mapy, vykousl kus obličeje. Jediným tedy odjištěním pasti, je do ní střelit, ale to už je škoda kulky, což zejména v pozdějších částech hry zabolí víc než sednutí si do klína Jaro Slávika.

Aby se hlavní hrdina necítil jako Mario bez houbiček, i zde je nabíledni vylepšování postavy skrze elektrické křeslo. Kromě klasiky jako je větší zdraví, doba sprintu nebo síla úderu, se nabízí také vylepšení každé zbraně, kterou u sebe máte.

Délka hry je tak akorát na to, abych si poslední dvě hodiny říkal, že ji dohrávám z povinnosti. I tak se jedná o kousek, který hororovým závislákům nesmí uniknout. Bohužel se může stát, že právě takovým hardcore hráčům přijde nadbytek klišé až moc odpuzující. Představte si, že kokainovému králi s permanentním bílým knírkem pod nosem nabídnete toluen. 

54/100