SANDBOX #2 Mafia II
Definice podle Papírka: Sandbox – hra, představující v základu nepřeberné možnosti využití okolního světa, ve kterém se hráč může volně pohybovat.
(z aj. sandbox = krabice plná písku)
Verze: PC, X360, PS3
Rok vydání: 2010
Lokalizace: kompletní CZ
Recenzovaná verze: PC/X360
Tommyho příběh končí. Další kapitola něčeho, na co můžeme být my Češi (kromě pivních pupků) hrdí, právě zemřela. Nebo ne? Co když se najde někdo mladší, drzejší, oprsklejší a zároveň dost free, cool a in, aby ho hned první mafián nestřelil mezi oči, protože takový smrad si o to prostě říká? Bezmála osm let po vydání Mafia: City of Lost Heaven se Bohemia Interactive pod taktovkou 2K milostivě rozhoupalo k dalšímu dílu. Chápu, že to musela být obrovská zodpovědnost vzhledem ke komunitě, která se kolem jedničky utvořila. Nechtěl bych být ani jedním z vývojářů, kteří se pod hru podepsali, už jen z principu, že stačí jediný herní mechanismus (a že se najde), který nějakému uhrovatému parchantovi, který si hru stejně stáhnul z torrentů, bude stačit k tomu, aby mi píchnul všechny čtyři kola u auta, nebo rovnou nechával výhružné dopisy s přisprostlými kresbičkami s mojí hezčí polovičkou podsunuté pod dveře.
Hned zpočátku musím přiznat jednu věc; podle mě je Mafia II nejlepší hrou, kterou jsem kdy hrál a podle toho se bude odvíjet i zbytek recenze. Au! Kdo po mně právě hodil to nahnilý rajče? Proto tenhle web ale existuje. Abychom mohli říct svůj vlastní názor bez jakýchkoliv keců kolem a bez ohledů na úplatky od tvůrců, které nám stejně (zatím) nechodí.
Hrajete za Vita Scallettu, mladíka, jenž se právě vrátil z války na Sicílii v roce čtyřicet pět. Tváří se jako válečný hrdina, kterého pustili, protože mu nějaký nácek ustřelil půl prdele. Opak je ale pravdou. Do války byl poslán jen kvůli tomu, že ho chytli, jak s přítelíčkem Joeem vykrádá zlatnictví. Ten si mezitím, co byl jeho parťák do nepohody v Evropě, neválel šunky a vetřel se do… světe div se… mafie. Vím, že se z toho stává klišé, ale koho by bavilo hrát za učitele dějepisu v pomocné škole? Po návratu Vita provází první hodinou hraní a ukazuje mu všechny herní mechanismy. Je libo ukrást auto? Není problém, ale nezapomeň ho dovézt do nejbližšího servisu, ať ti rovnou změní značky a třeba si ho trochu vytuň. Hned zpočátku narazíme na jednu chybu, která mě bohužel při každém hraní donutí skřípat zubama. Pamatujete na Lucu Bertoneho z jedničky, za kterým jste se mohli někdy stavit po misi? Na podobném principu vám hra představí šéfa šrotiště, pro kterého uděláte první misi a pak vám až do konce hry odpovídá, že teď nic nemá, ať se stavíte jindy. Když si tohle podřezání vlastní větve vývojářů uvědomíte, připadáte si jako turista, kterému právě průvodce říká: „Vidíte támhleten bar? Mají nejlepší pivo ve městě a každý pátek je tam obsluha nahoře bez, nemluvě o všech kočkách, které tam chodí samy od sebe. Škoda, že už je přes rok zavřenej.“
Polkneme slinu zlosti, kterou máme nutkání plivnout přímo doprostřed monitoru, necháme bezduché šrotiště za námi a podíváme se na světlejší kvality. Už jsem vám říkal o atmosféře hry? Ne? Tam, kde ostatní hry rozehrávají hru stínů na holých pláních a skalách, Mafia II rozvíjí smysl pro detail. Jdete po ulici a lidé se baví o běžných denních aktivitách, hádají se, šeptají si něžná slůvka, to vše v kompletní české lokalizaci! To je v našich končinách něco tak neobvyklého, že se divím všem nacionalistům, že už dávno kvůli tomu neudělali na Václaváku nějaký průvod. Někdy by se to mohlo zdát trochu na škodu, například v situaci, kdy váš parťák Joe poprvé promluví, a vy si uvědomíte, že ten dvacetiletý zlodějíček má hlas Homera Simpsona, ale Joe je taková osobnost, na kterou se nezapomíná.
Zpátky ale ke hraní. Samozřejmostí pro mafiána je střílení. Je zde použit systém krytí a pálení jen ve vhodných situacích zpoza sloupu. Pokud hrajete právě misi, kde se vyskytují vaši kolegové, je milým překvapením, že ve chvíli, kdy se chcete skrýt na jejich místech, ihned vám uhnou a jdou si hledat krytí jinde, aniž by jim vadilo těch půl kila kulek, co mezitím schytali. Kromě střílení se zde vyskytují i pěstní souboje, které se na rozdíl od Sleeping Dogs zaměřují pouze na styl jeden proti jednomu a využít v něm jde jen pár tlačítek a jde spíše o zpestření než o nosný systém hry.
Od souboje se dostávám k misím. Těm nemohu nic vytknout. Příběh společně s atmosférou vynáší tento herní skvost na jednom dvouvrstvém DVD do nebes. Musím blahem zachrochtat při vzpomínce na Watch_Dogs a jejich neustále se dokola opakující se mise typu dostaň se-hackni-zabij/nezabij-uteč. V Mafii 2 je každá mise jedinečná a posunuje příběh tak mílovým krokem, že víte, že ta hodina hraní vám právě dala víc, než celá poslední řada Ztracených. Navíc nám autoři přichystali překvapení v podobě možnosti plnění některých misí alternativním způsobem. Jeden příklad za všechny: Máte ukrást v noci něco z trezoru hlídaného objektu. Můžete naběhnout dovnitř, najít klíče, otevřít trezor a tak spustit alarm. Následuje běh o život. Nebo si nejdříve celou budovu projdete (a vyposlechnete si tím zajímavý dialog hlídačů, který se nese všemi chodbami), vypnete alarm a po vykradení trezoru v klidu odkráčíte do noci. Někdy si možnosti uvědomíte až po opětovném hraní, ale nemůžu se zbavit pocitu, že si hráč přizpůsobí hraní svojí vlastní náladě. Potřebuje upustit páru, protože je na vás přítelkyně od přírody hnusná? Prostřílejte se pár misema a stres zmizí (osobně odzkoušeno).
Milým zpestřením jsou sběratelské předměty. Prvním z nich jsou zatykače, i když se přiznám, že jsem za tu dobu, co jsem hru prošel třikrát, našel jen jeden. Koho by bavilo sbírání obrázků WANTED, když může sbírat dobové plakáty dívek z Playboye? Playboye! Vím, že největším bojem těch vyobrazených žen v dnešní době je inkontinence a většinu dne stráví krmením špačků a žbrbláním přes protézu, koho asi večer zabijí v Ulici, ale ten pocit, když prohledáte celý dům, až ten časopis konečně uvidíte ležet v úplném rohu místnosti, je k nezaplacení. Navíc udělám teď radost zvrhlíkům – plakáty se dají v menu prohlížet a přibližovat. Vtipem pak je, že ve statistikách je počítadlo, které vám na vteřinu přesně řekne, kolik jste s dívkami z padesátých let strávili času. Pokud si zkusíte hru na nejvyšší (tedy třetí) obtížnost, zjistíte kromě faktu, že kromě absence ukazatele nepřátel na radaru se nic nemění, že se vám dále otevírají náhledy na originální plakáty po dohrání každé kapitoly.
Příběh je poklonou života každého gangstera. Jen po dohrání zůstává malá pachuť na jazyku. Prvním problémem jsou klišé. Tvůrci vzali všechny „kvalitní zápletky“ filmů s gangsterskou tématikou a násilně je umístili do děje. Některým známým nesedl hlavní hrdina. Ano, je to větší zmetek než Tommy a na téma morálních zábran by mu Macura ruku v ruce s Rychtářem otcovsky vyprávěli. Mně to sedí. Nagelovaný teploušek by prostě do celkové kompozice nezapadal, nemluvě o tom, že by nepřežil ani první hodinu, kdy by ho po prvním vyslovení „Božíčku“ hodil Joe do kufru auta a tam ho nechal pár dní přemýšlet, dokud by nevydržel ten smrad v interiéru a nevyklopil ho do zálivu. Na druhou stranu je vyprávění příběhu tak lidské, že opravdu čekáte, co se bude dál dít a nakonec i odpustíte (POZOR DĚCKA! SPOILER!) tupý konec, který se bohužel zapíše do historie herních omylů.
Na to, že jsem na začátku recenze tvrdil, že se jedná o nejlepší hru, co jsem kdy hrál, je na ní dost vroubků, že? Ale přiznejme si, kdo z nás by se nevyspal s holkou jen kvůli tomu, že má pár divných pih na zádech? Někdy se prostě chybičky ztratí v obrovském množství superlativů. Ty tvoří atmosféra, dobové automobily, dobře vykreslené postavy, skvělá hratelnost, Playboy, profesionální dabing… a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Víte co? Raději si hru kupte (osobně doporučuji na konzoli), udělejte si zásobu Morgana a jako správný kapitán jděte prozkoumat přístav Empire Bay.
91/100
PS: DLC nekupovat ani nestahovat. Jedná se o zhovadilost, kvůli které jednou tvůrci najdou před dveřmi hořící pytlík s vlastnořitně vyrobeným dárkem, ve kterém bude zapíchnutá vlaječka s mým jménem.
by Papírek