SANDBOX #1 Sleeping Dogs
Definice podle Papírka: Sandbox – hra, představující v základu nepřeberné možnosti využití okolního světa, ve kterém se hráč může volně pohybovat. (z aj. sandbox = krabice plná písku)
Sandbox je modlou každého upoceného hráče během horkých letních dnů. Proč se zahazovat na veřejné koupaliště okukovat spolužačky či kolegyně z práce v titěrných plavkách, když správný gamer si v klidu a v chladném přítmí svého sklepa s energiťákem a pytlíkem laciných brambůrků může jen s joystickem v ruce dojít na pláž a podívat se na to samé vykreslené v polygonech a navíc má záruku, že nenarazí na chlupatého dvoumetrového Hagrida, který by mu chtěl dát po držce za to, že mu očumuje starou.
Ne. Samozřejmě to není ten pravý důvod, proč si hráč sedá ke hře, která mu může nahradit život, i když s trochu pokřiveným náhledem na to, co ten život vlastně je. Přiznejme si, kdo z nás v San Andreas neměl Sídžeje nafouknutýho z posilovny, až měl Staminu úplně na max, i když to žádný dopad na hratelnost nemělo. S pocitem satisfakce jsme poté dojedli posledních pár kousků brambůrků, které nám zapadali za záhyby naších tlustých beercepsů a s obdivem si prohlédli toho nabušeného gangstera. Prostě jsme to udělali, protože to zabralo jen pár desítek minut a z našeho hrdiny (tedy z nás samotných) se stala gorila, kvůli které byste raději vystoupili dříve z tramvaje, než abyste vedle ní seděli a cítili tu méněcennost, kterou kolem sebe rozdává všem těm, kteří po ránu nešňupou anabolika.
Dalším tahákem, proč se člověk do sandboxu pouští, je prozkoumání mantinelů možností, kterou nám vývojáři naslibovali ve svých megalomanských reklamních kampaních. S další vydanou hrou na trhu se mantinely posouvají a je jen na hráči, aby si ozkoušel, kam až může ve svém počínání zajít.
Přiznejme si, že kvůli příběhu většina z nás nesedne k sandbox hře. Ten je stavěný až na druhou neřku-li rovnou na třetí kolej. Proč? Protože je tady vždycky hlavní hrdina nebo prostředí, které v nudných Čechách jen tak neuvidíme a tak nějak máme v hlavě uloženo, že jinde je to jinak. Samozřejmě to nemusí být vždy pravda a děj je to hlavní, co nás táhne hrou dál, aniž bychom se pokoušeli odsunout příběh stranou. Krásným takovým příkladem je Mafia (2002), kde většinu nadstandartních herních mechanismů si hráč vyzkoušel až během Extrémní jízdy, zatímco napjatě čekal, jak to vlastně s Tommym dopadne.
V dalších týdnech se ale zaměříme na několik kousků, které přistály na pultech během posledních tří let a měly od zbylého herního smetí něco navíc.
Sleeping Dogs
Verze: PC, XBOX 360, Playstation 3
Rok vydání: léto 2012
Lokalizace: EN
Recenzovaná verze: XBOX 360
Proč právě jako první recenzi sandboxu dát tuhle asijskou hru? A proč sakra ne? Konečně zažijeme z asijské kultury i něco jiného, než jen kantonské rýžové nudle s kuřecím masem k nedělnímu obědu. Navíc se v této hře objevuje zajímavý dějový prvek. Hrajete totiž za policistu v utajení, který se pokouší vyzvědět vše o mafiánské organizaci San On Yee. Vím, nejedná se o žádný dějový průlom a většinou lepší zápletku najdete na zadní straně každé druhé krabice od vloček, ale pořád lepší, než začínat jako gangsta na kole, ne?
Hlavním dějištěm se celé hry je město Hong Kong. Jedná se o vcelku velikou plochu, kterou z převážné části tvoří město a přístavy. Díky všudypřítomným dálnicím se dá celá lokalita objet za necelých pět minut. To je prvním lákadlem a zároveň kamenem úrazu. Již od začátku vám v garáži, kterou máte vedle svého příbytku, přistane středně rychlá motorka. Samozřejmostí je i možná krádež jakéhokoliv vehiklu, který si ale nemůžete dát do garáže. Tam si dáte jen automobily a motorky, které jste si koupili. To by nebyl až takový problém, protože peněz je více než dost, ale hráč ani nemá nutkání, aby další dopravní prostředky kupoval. I jen ta první motorka jezdí tak rychle, že stejně většinou na plný plyn pojedete jen na dálnici a i tam je nebezpečí v každém sloupku či svodidlu. V nejvyšší rychlosti se vám tak určitě stane, že díky přehlédnutému kusu betonu hlavní hrdina skončí o padesát metrů před autem s úsměvem obtisknutým do cedule.
Naštěstí je řízení tak arkádové, že většinu zatáček i ve městě budete brát přes ruční brzdu bez citelného zpomalení. K tomu bych měl jedno technické podotknutí – v Hong Kongu se jezdí vlevo. Jak by vám připomněl každý pamětník nad devadesát let, kterého dosud nepostihla senilita (takže žádný), v Evropě se jednalo o standard až do druhé světové, kdy se to Áďa rozhodl změnit. Ti z vás, kteří netráví prázdniny ve svém Aston Martinu po britských silnicích společně s Raymondem a jeho partou, si budou zpočátku těžko zvykat. Ano, i kruhový objezd se jezdí proti směru hodinových ručiček a na křižovatce se dává přednost zleva. Pravého gangstera ale tyhle omezení nerozhodí a raději si cestu zkrátí některou z mnoha vedlejších uliček či rovnou po chodníku. Navigace sice vedlejší ulice podporuje, ale není dobré se na ní vždy spoléhat. Ve chvíli, kdy k dosažení cíle potřebujete využít dálnici, vás navede na nejbližší nájezd, ale nepočítá s možností jet “na prasáka“ skrze nájezd v protisměru a odkáže vás třeba na druhou stranu města.
Když už jsem u toho řízení, musím vyzdvihnout rádiové stanice. Jsou rozděleny podle žánrů od asijského brkání na loutnu přes pop až po tvrdý rock. Ty z vás, kteří většinu rána stráví rozčesáváním svého metalové hára a během této operace se vám s reproduktorů ozývá blití do kýblu s doprovodem kytary, jistě potěší Rádiové stanice Kerrang a Road Runners, kde hrají pouze kapely, které mají s těmito studii něco společného.
Nyní tedy k ději. Hrajete za policistu Wei Shena, který byl do Hong Kongu převelen z Kalifornie a proto, i když svému jménu svým vzezřením dělá naprosto žlutou čest, od něj neuslyšíte za celou hru jediné slovo Kantonsky, jak se v Hong Kongu oficiálně mluví (Jedná se o dialekt mandarínské čínštiny. To jste nevěděli, co? Tak to hned zítra vytáhněte na svého učitele zeměpisu, ať vás má proč nenávidět.). Hned na začátku hry se dá dohromady s přítelem z dětství Jackiem, který mu dohodí práci pěšáka pro malou rybu s typicky americkým jménem Wilson. Ten většinu svých promyšlených operací, jako je mlácení druhého gangu z vedlejší čtvrti, či vyhrožování prodejcům s padělanými tričky, vede z kuchyně restaurace, která patří jeho matce. No, někde se začít musí. Naštěstí již přibližně po dvou hodinách hraní vám vývojáři naservírují vše, co se ve hře dá dělat.
Důležitým tahákem celé hry je soubojový systém. Pokud bych počítal všechna střetnutí s nepřáteli během celé hry, tak souboje oproti střílení jsou až v dvojnásobné přesile. Základem je jedno tlačítko pro útok, další pro krytí ve chvíli, kdy se útočník vybarví červeně, a další pro popadnutí nepřítele. V okolí je spousta interaktivních možností, jak s popadnutým nepřítelem naložit. V tom si vývojáři vzali příklad z několik let staré hry The Punisher. Protivníka tak můžete napíchnout na bodáky, strčit mu hlavu do drtičky nebo rovnou do akvárka s piraňami. To vše bez cenzury a za doprovodu čvachtavých zvuků. Aby soubojový systém nebyl tak jednoduchý a brzy neomrzel, časem se ve hře objevují nepřátelé, které nejde popadnout, nebo většinu útoků vykryjí. V tu chvíli se přihlásí potřeba RPG systému. Během hraní získáváte zkušenosti podle toho, pro koho právě misi plníte. Pokud pro policii, získáte body do policejního bloku, odkud po dosažení úrovně si můžete vybrat odměnu z nabídky. Stejně tak to platí pro mafii. Odměny policie jsou spíše defensivního charakteru (vykopnutí zbraně útočníkovi), zatímco mafiánské nabízí například sebrání sekáčku nepříteli a jeho další použití, dokud ho neztupíte někomu o lebku. Další možností je sbírání sošek pro známého, který vás za naleznutí každé z nich naučí jeden z kung-fu chmatů. Díky tomuto systému u sebe můžete mít jen jednu zbraň. Je jedno jestli se jedná o nůž či samopal s granátometem (ano, i ten ve hře je), ale stejně se mi povedlo zbraně vždy někde vytratit a každá přestřelka začínala zmlácením a odzbrojením nejbližšího protivníka.
A takových vedlejších úkolů je spousta. O jejich kvalitě se dá ale polemizovat stejně snadno jako velikosti náčiní Justina Biebera. Koho by v takové hře bavilo například zpívat karaoke v podobě nasměrování jedné z analogových páček do výšky hlasu zpěváka? Dalšími minihrami jsou pouliční závody, které vzhledem k arkádovému stylu hraní jsou naprosto primitivní. Už jsem se navíc zmínil o magickém tlačítku, které s vaším autem cukne přibližně dva metry do strany? Nejenže to vypadá stejně lacině, jako když Xena házela svým pověstným chakranem, navíc tímto pohybem smetete jakékoliv jiné auto ze silnice. Dále můžete zmlátit dealery na označených místech na mapě a pak telefonem hacknout servisní kameru nad nimi, kterou později, až se opět sejdou (a oni se chytře sejdou na stejném místě) označíte hlavního dealera a dostanete body od policie. Je to zábava na prvních několika dealerech, ale při představě, že jich je po městě rozmístěno asi pětadvacet jsem si hrdě uvědomil, že můj život je moc krátký, a vrátil se k příběhovým misím.
Dalším tupým zářezem do geekovského mozku je nemožnost vztahu s některou ze čtyř dívek, se kterými máte možnost během hry mít rande (Také jste si právě s nostalgickým úsměvem vzpomněli na Coffee mód v San Andreas?). Tyto čtyři vedlejší mise jsou tu jen od toho, aby vám zpřístupnily další druh úkolů. Takže nečekejte žádné žhavé polygony. Je to trošku zvláštní. Člověk by tak nějak očekával od hry, kde Triáda rozsekává své nepřátele na maděru a krve jsou tu litry, že tu zbude místo pro trochu erotiky. Chyba. Možná.
Pokud nemáte právě po ruce auto, není vůbec špatné zkusit se projít po svých. V rámci některých misí je to dokonce povinností a to zejména proto, že po vzoru pánů z Ubisoftu i tady je freeruning hlavní prioritou při pobíhání městem. Nemůžete vertikálně běhat po zdech jako Altair nebo Ezio, na druhou stranu přeskočit několik metrů širokou škvíru mezi dvěma mrakodrapy polechtá hráčovo ego, i když někde vzadu v mozku mu přece rozum říká, že se jedná skript a vlastně ani spadnout nemohl.
To vše si můžete vyzkoušet během nějakých patnácti hodin hraní, aniž bych plnil všechny vedlejší úkoly. Hlavní mise jsou nápadité a kupodivu hráče začne po několika hodinách zajímat, jak to vlastně s tou podrazáckou krysou Wei Shenem dopadne. K tomu si přidejte zpomalení času při přestřelkách, brutální fatality, rychlá auta, kvalitní soundtrack a vyklube se z toho hra, která i přes pár záporů dokáže velice dobře zabavit zejména proto, že vyšla během letního sucha v roce 2012.
84/100
by Papírek