RECENZE: Zaklínač 3
Ano, Zaklínač vyšel již před rokem. Ano, jsem nýmand, že jsem ho dohrál až teď. Popravdě jsem v té hře podle statistik nechal dobrých 180 hodin života! To je přibližně stejně dlouhá doba, jako kdybyste zkusili kouknout na všech deset řad seriálu Přátelé a to dvakrát! Kam se proboha ty hodiny a hodiny poděly, když se dívám na konečně titulky a v hlavě mám jen pár okamžiků, které by dohromady nedaly ani hodinu herního času?
Po dohrání jsem si popravdě nechal pár dní oddech, jinak bych psal jen v samých pozitivech, jak jsem byl z třetího dílu a hlavně jeho zdařilého konce ohromen. Je to opravdu jedna z nejlepších her, které jsem kdy v životě hrál. A snad také poprvé se mi stalo, že vše, co autoři z CD Projektu slibovali, se stalo skutečností.
Po druhém díle, který jsem sice dohrál dvakrát, ale dvakrát nadšen jsem z něj zrovna nebyl, jsem začal koukat na budoucí pokračování série s chladným odstupem, s jakým si měří mě většina žen. U dvojky totiž autoři slibovali taky spoustu nového a nakonec jsme se kromě interaktivního boje, který se v jedničce omezoval na pouhé klikání mši ve správný moment, dočkaly naopak hrozného downgradeu. Otevřené mapy byly snad ještě menší než v jedničce s častými nahrávacími obrazovkami, samotná kampaň velmi krátká a přidání vertikálních částí do terénu donutilo autory k tomu, že se Geralt uměl skákat jen na předem daných místech v rámci skriptu.
Ještě že jsem si v době vydání dvojky nevšímal Skyrimu, který v té době byl také už venku, protože druhé herní dobrodružství Geralta překonával na celé čáře a svým otevřeným světem, spoustou postav a možnostmi kopal Zaklínače otevřeně do rozkroku. Navíc dvojka Zaklínače hlavní děj nijak daleko neposunula a místo toho představila steroidového zaklínače ze školy Zmije, který má zálibu v dekapitování šlechty. A vlastně celou hru čekáte jen na to, kdy tomu namyšlenému plešounovi necháte ochutnat vlastní medicínu, čímž hra končí. A Nilfgaard mezitím postupuje nekontrolovaně vpřed.
Trojka tak pod sebou měla velmi tenký odrazový můstek, na druhou stranu víc než dvojka už prostě zklamat nemohla. Navíc Geralt už má konečně zpátky paměť, čímž odpadá snad jenbéčkovější scénářovo klišé, a může se konečně pustit do pátrání po Yennefer, jeho životní lásky, i když mezitím mu v průběhu obou předešlých dílů padaly podvlíkačky k nohám před každou selkou. (Kromě toho, že jsou zaklínači neplodní, nejspíš netrpí ani na pohlavní nemoci, že?) Yennefer totiž měla být stále v zajetí Divokého honu, party přízraků v maskách, kteří se vždy někde objeví, udělají neskutečný masakr a zase zmizí (takže vlastně něco jako SlipKnoT).
Ocitáte se tedy v kůži Geralta, který společně s dalším zaklínačem Vesemirem pátrá po Yennefer, protože to vypadá, že nejenže je na svobodě, ale navíc po něčem sama pátrá. Hned v tutoriálu si tak připomenete, že kromě dlouholeté lásky k panovačné černovlasé čarodějce, měl Geralt ještě jednu důležitou ženu ve svém životě – princeznu Ciri, kterou získal do područí jako malou a z částí z ní vychoval zaklínačku, z části Yennefer čarodějku, než holka zjistila, že má schopnosti teleportace mezi světy a zmizela. Pro Geralta byla Ciri něco jako pro Ozzáka pivo, tedy životní poslání, jako dcera, kterou nikdy mít nemohl díky svým mutacím, které zaklínače kastrují spolehlivěji než pohled na mroží ženu v legínách.
Aby toho nebylo málo, když už Yennefer najdete, zjistíte, že sama hledá Ciri, protože se holka vrátila do jejich světa, protože má za zadkem Divoký hon. Samotná hlavní linka nemá moc propracováný scénář a většinou využívá principů z pentalogie knih o Zaklínači, což by fanouška mohlo potěšit, ale občas jsou některá fakta trochu pokroucená, aby se hodila tvůrcům do hry. Sám autor Sapkowski se od hry distancoval a začal raději sám psát jiné Zaklínačovo dobrodružství.
Hlavní dějová linka navíc není jedinou nosnou konstrukcí s pár vedlejšími questy, jako tomu bylo ve druhém díle. Její plnění tvoří totiž sotva polovinu herní doby. Vedle hlavních questů tak většinu času strávíte zejména s vedlejšími úkoly, hraním karet, pěstními souboji, závody a placenými zakázkami.
Zejména zakázky jsou přesně věc, která je pro mě hlavním stavebním kamenem hry. Až odehrání několika takových zakázek vám dá čichnout k atmosféře zaklínačova řemesla tak, jak bylo popsáno v knihách.
Na informačních tabuli, kterých je po otevřeném světě až moc, najdete informaci, že někde řádí nějaká příšera. Zajdete za zadavatelem pro více informací, chvíli se s ním handlujete o ceně a můžete se vydat na místo činu. Tady Geralt pomocí svých smyslů vystopuje pár předmětů doličných včetně například stopování, ohledání mrtvol a vyptávání se dalších lidí, načež usoudí, co za monstrum proti němu stojí. V bestiáři si najdete, co na takovou potvoru platí, natřete si svůj stříbrný meč daným olejem, připravíte si lektvary a na příšeru připravíte past. Když všechno vyjde tak, jak má, vezmete si z mrtvé potvory trofej a na jejím základě vám zadavatel vydá odměnu. Občas ale dojde k nějakému zvratu a zakázka se tak může protáhnout na dvě hodiny, během který zemře nejedno mostrum.
Oproti předešlým dílům se trojka Zaklínače odehrává v otevřeném světě. Čekal jsem, že to bude na škodu, ale opak je pravdou. Geralt už konečně umí skočit, kde se mu zachce, stejně tak zemřít při pádu z výšky. Pro pohyb po světě slouží kůň Klepna, která navíc díky svým ruksakům rozšiřuje velikost obsahu inventáře. Navíc nikdy nezemře. V nejhorší případě vás ze svého hřbetu shodí a zdrhne. Přivolat lze navíc skoro kdekoli zapísknutím. Rychleji lze cestovat pomocí ukazatelů na rozcestí, mezi kterými se dá přesouvat v rámci jedné nahrávací obrazovky. Kromě otevřeného světa je také novinkou velký důraz na levelování postavy. Strom schopností, které se otevírají s každým levelem, zůstal v pozměněné formě zachován. Každý úkol tak rovnou informuje, pro jakou úroveň hráče je určen. Máte třeba jen o tři levely méně? Tak se připravte na rychlou smrt.
Obecně se v Zaklínači velmi často umírá a to jsem hrál na druhou ze čtyř obtížností. Náročnost úkolů hlavní dějové linky se postupně zvyšuje neúměrně levelování hráče, takže i ti, kdo se nechtěli zatěžovat vedlejšími questy a zakázkami, po nich budou muset sáhnout, aby se dokázali naexpit. Navíc i při cestování divočinou můžete narazit na bandu banditů či příšery, které jsou o mnoho levelů nad vámi, takže vám nezbude nic jiného než zdrhnout. Naštěstí při zaměření pozornosti na nepřítele se vedle jeho hodnoty zdraví ukáže i level, takže víceméně víte, na čem jste, i když stojíte v relativním bezpečí opodál. Stalo se mi tak, že jsem například jen na kopci s nádherným výhledem na Oxenfurt za vodou a najednou na cestě přede mnou přistála wiverna velká jak drak o 15 levelů jinde. Hodně rychle jsem zdrhal.
Naštěstí smrt v Zaklínači není spojena s žádným trestem kromě nepříjemně dlouhé nahrávací obrazovky (hráno na PS4). Navíc v mnoha úkolech, ať už hlavní dějové linky či vedlejších úkolů a zakázek, záleží postup na rozhodování během dialogu, takže se klidně může stát, že k žádnému zápasu ani nedojde, Zaklínač třeba dostane úplatek a hotovo. Často tak dostanete na výběr, jestli pokračovat tou jednoduchou nebo tou správnou cestou. Ale pozor! Každé rozhodování zde nese následky. Nejde jen o to, že se spustí jiný filmeček a úkol je tak jako tak dokončen. Některá rozhodnutí trvale mění status quo a může vést k úplně rozdílnému konci hry. Divil jsem se tak, proč v jednom fóru tak nadávají na nilfgaardského krále Emhyra, když mě nic neudělal. Navíc tato rozhodnutí jasně nutí k tomu, abych si Zaklínače 3 zahrál znovu.
Stejně jako bylo možné v předešlých dílech dát si pěstní souboj po hospodách s polonahými bouchači, je tato možnost i ve trojce. Jen místo quick-time-eventu se jedná o real-time plně ovládaný souboj. Místo hraní kostek je zde karetní hra gwent, která působí jako strategická tahovka, kde si sestavujete i balík z karet, které koupíte/vyhrajete všude různě po světě. Popravdě mě osobně vůbec nezaujala a odehrál jsem maximálně tři hry, ze kterých jsem dvě prohrál. Ale lidi obecně jsou z gwentu opravdu nadšení. Jak citoval Mikoláš Tuček v našem rozhovoru: „Nechápu, proč ti Poláci udělali kolem tak fantastický karetní hry tak obrovskej open-world.“ Já v kartách asi zůstanu věrný HearthStone, protože se vážně raději budu toulat po tom open—worldu, než sedět ve virtuální hospodě a hrát karty.
Ono i to cestování jen tak křížem krážem obrovským světem, ať už na koni, lodí nebo pěšky, má něco do sebe. Každou chvíli narazíte na nějaký detail, který jsem si prostě musel prohlídnout. Nejenže za každým kamenem na vás něco vyskočí a ani to nemusí být příšera z konjunkce sfér. On i takový medvěd dokáže nepříjemně překvapit. Stejně tak můžete najít jeskyně s obrovskými vnitřními prostorami, chodbami, poklady a monstry, ke kterým není vázán žádný quest a jinak než ze své vlastní iniciativy byste je neobjevily. Nebo uprostřed jezera vyskočte z loďky a zkuste se ponořit (samozřejmě posilněni lektvarem na výdrž dechu) a třeba na dně objevíte ostatky potopené lodi s pokladem. Nebo naopak vás tam napadnou topivci, nikdy nevíte.
VERDIKT:
V tomhle je třetí Zaklínač jasná jednička. Má úžasný otevřený svět, který mi nepřipadá tak prázdný, jako tomu bylo například ve Skyrim. Vše je interaktivní a přitom vypadá tak přirozeně. A ta herní doba! Navíc už je venku první datadisk, který ji prodlužuje o dalších deset hodin. O tom ale udělám recenzi zvlášť. Jedinou vadou na kráse tak je herní minulost Zaklínače.
Ten, kdo dohraje trojku a bude si chtít projít znovu celou sérii od začátku, bude zklamán při hraní druhého dílu. To nic ale nemění na tom, že Zaklínač 3: Divoký Hon vyhrál v mnoha soutěžích (včetně naší) cenu Titul roku 2015. Tahle hra si to rozhodně zaslouží a za mě se jedná o nejlepší RPG, které jsem kdy v životě hrál.