RECENZE: Until Dawn

23.06.2016 22:25

Do téhle exkluzivky se mi dlouho nechtělo. Mohly za to dva důvody. Zaprvé jsem si hru vyzkoušel již v roce 2014 na akci Playstation Nation, kdy na mě udělala asi stejný dojem jako hárající fena na vykastrovaného pudla. Prostě to nebylo nic pro mě. Navíc šlo o verzi téměř tři čtvrtě roku před oficiálním vydáním a klesající framerate a zmatený pohyb postav po scéně to každou chvilku připomínal. Druhý důvod, proč jsem se Until Dawn vehementně vyhýbal, je prozaický. Jsem prostě srab.

Rád se podívám na horror. Rád se leknu. Na druhou stranu to opravdu těžko rozdýchávám a do dneška mi klauni a malé holčičky s vlasy přes obličej (zpropadenej Kruh) nahání husí kůži. Navíc interaktivní horror? To je pro mě děs na druhou. Už těch pár lekaček z F.E.A.R. mi stačily k tomu, aby mi stoupla záloha na elektřinu kvůli tomu, jak jsem musel mít po několik měsíců vždycky všude rozsvíceno.

No nic, po ujišťování Hermanem, že tohle si prostě musím zahrát, k tomu tedy došlo. A žádné hraní přes den za světla a ztlumeným zvukem. Pěkně v jednuvv noci s repro na plný pecky. Tak jdeme na to.

Nebudu brát ohledy na velkohubé sliby tvůrců, ani se rozplývat nad grafikou. I když je totiž vše počítáno v reálném čase, vlastně se z velké části opravdu jedná jen o interaktivní video plné guick-time-eventů s herci naskenovanými díky motion capturing. Stejně tak neberu ohledy na více konců a hned vysvětlím proč. Until Dawn je jednohubka na dva večery. Po šesti hodinách je konec a vlastně jsem za celou hru nepocítil, že by mělo dojít k nějakým proklamovaným rozdílným koncům, kvůli kterým bych to chtěl hrát znovu.

Ale pěkně od začátku. Představte si partu nadprůměrně hezkých vysokoškolských studentů s IQ lehce omrzlé vačice a sexuálním napětím pornoherců. Taková parta, která mezi sebou sdílí všechna tajemství, drby a tělesné tekutiny, má domek v horách, kam se jednou ročně vydávají souložit a čekat, jestli se kolem neobjeví sériový vrah, duchové z indiánského pohřebiště nebo prostě jednomu z nich nešibne po moc extatické swingers a nezačne sám kamarády vraždit. Že to zní jako každý druhý béčkový horror, kde hlavní roli hraje kečup a hloupé hlášky protagonistů? Správně, jen Bruce Campbell chybí. Místo tu máme osm charakterů, za které střídavě hrajete podle toho, jak postupně umírají.

Jak jsem již naznačil, hraní není to správné slovo. S postavami se procházíte jen omezeně a více času se díváte na naskriptované scény, ve kterých je vaším hlavním úkolem vybírat odpovědi, rozhodovat se, kam dál, a pokoušet se stihnout klikat daná tlačítka při quick-time-eventech. Hra v tomhle s vámi nepáře, a pokud postava, potažmo vy, udělá dané rozhodnutí nebo chybu, už se to nedá vzít zpátky a děj jede dál. Žádné save/load game. Umřel váš oblíbený charakter kvůli jednomu špatně zahranému quick-time? Tak je prostě mrtvý a sorry. Můžete zkusit hrát znovu a po třech hodinách dojít na to samé místo jen proto, aby umřel o dvě minuty později.

Naopak to, jak hra sama tlačí na motýlí efekt, ji až samo podtrhává. I když tu možnosti jsou, nijak jsem po dohrání neměl potřebu je dál odhalovat. Možná za to může inteligence hrdinů a jejich tupé ploché dialogy. To myslím vážně. Jestli si někdo myslí, že američtí studenti jsou jen parta blbců, co jezdí v tatínkově Mustangu a polovinu času na univerzitě stráví sjetí na gauči v jejich pí-beta-kappa bratrstvu, tahle hra ho v tom akorát utvrdí.

Chlapům jde jen o jedno a dělají blbé fóry. Holky pořád ztrácí telefony a chtějí teplé koupele a před samotným sexem chtějí po chlapech úplné zbytečnosti. Hra si tak sama naběhla, když jeden z hrdinů měl zapálit oheň v krbu a já tak strávil pět minut šmejděním po chatce, než jsem našel sirky. O dalších pět minut později se stejný hrdina dostane do tmavé jeskyně a z kapsy u kalhot vytáhne zapalovač, aby si posvítil. Kde ho sakra vzal?

Aby fungoval horrorový efekt a lekačky, je ovládání svázáno se speciálními pohyby, které jdou ovládat jen tak, že i v té nejvypjatější situaci musíme mít oči přilepené k obrazovce. U filmu by už dávno člověk koukal zblízka do deky, tady k tomu není šance. Jedním tlačítkem například chytneme kliku a až správným pohybem triggeru se dveře otevřoue. A je jasně, že v polovině případů na nás zpoza nich něco vyskočí. 

Jindy díky gyroskopům v PS4 v novém ovladači ve vypjatých chvílích například nesmíte ovladačem vůbec hnout, jinak vás objeví. K alespoň malému předvídání, co se bude dál dít, jsou po mapě rozmístěné malé indiánské totemy, které po sebrání přehrají asi dvouvteřinovou scénku z možné budoucnosti, což prozradí asi stejné množství důležitých informací jako včerejší horoskop.

VERDIKT:
Until Dawn je interaktivní horror o partě studentů v horách. Nic víc, nic míň. Ve svém pojetí dává dohromady béčkový scénář, co vykrádá takové klasiky, jako je SAW, Evil Dead, Vřískot nebo Pátek třináctého, přidává k tomu ploché dialogy skvěle zpracovaných postav, pěknou grafiku a hromadu lekaček. Skvěle a svěže působí také věrné zpracování mimiky a herecké výkony profíků, kde hlavně exceluje Rami Malek v roli Joshe. Bez herců a jejich zpracování by kvalita hry šla prudce dolů.

V úrovni rozhodnutích ale Until Dawn posunuje zážitek a tíhu odpovědnosti o dva levely výše, než se to kdy podařilo například hrám od TellTale. Ale i tak nemůžu Until Dawn označit za hru, jako spíše za interaktivní horror. A vy máte rádi horrory? Tak Until Dawn dohrajete jednou, maximálně dvakrát, budete nadšeni, ale příští měsíc si už na něj asi nevzpomenete.