POLDA 6
V jednoduchosti je prý krása. Podle mě kdo tohle tvrdí, je idiot a hledá ospravedlnění, proč jeho životopis obsahuje jediný řádek o dvou slovech “Sákladný žkola“. Snad jsem teď neurazil většinu tělocvikářů.
Studio Zima Software, o kterém jsme neslyšeli od posledního potratu v podobě Poldy 5 z roku 2005, se výše zmíněným heslem řídilo snad ve všem, co se šestého dílu týče. Reklamní kampaň? Zbytečnost! Stačí měsíc před vydáním vypustit jeden nicneříkající trailer následovaný gameplayem. Špičková grafika? To by snad od adventury ani nikdo nečekal. Takže přejdeme zpátky do kresleného prostředí.
A obtížnost a s ní úzce spojená hratelnost? Vykašleme se na generaci hráčů, kteří se sérií vyrůstali, a budeme se soustředit na to, aby hru dokázal dohrát i šéfův synáček s tričkem naruby a karate pruhem na slipech. Která rozhodnutí byla dobrá, a která by zasloužila napojení autobaterky na levou bradavku vývojáře, si řekneme dále.
Hned zpočátku uklidním všechny Pankrácofily a kvadruplegiky se slabým srdcem; Polda 6 dělá čest nejlepší české adventurní sérii. Tam, kde pětka znásilňovala naše nervová zakončení nelogickými úkoly a plytkým humorem, jehož úroveň nesahala ani na TeleTele, šestka přináší ověřené postupy a v dialozích narážky, které specielně hráče znalého světové kinematografie a s empirickými znalostmi české historie nejednou zatahají za bránici.
Pankrác jako soukromý detektiv je povolán Barákem Obamou, aby vyřešil případ ukradeného seznamu výherců letošních Oskarů. Protože se jeho namodralý syn, který se nápadně podobá strejdovi Fantomasovi, dokáže o sebe postarat sám, vydává se hned do LA, aby vyšetřil případ, na který má sotva dva dny, než začne ceremoniál.
Na kom se už podepisuje stáří, senilita a léta strávená po pupečník v Jáchymově stroji, je Luděk Sobota. K postavě Poldy patří neodmyslitelně jako k Zemanovi alkoholový opar, ale i tak oproti předchozím dílům (a to myslím i pětku), je jeho hlas o škálu výš a i běžné situace komentuje s takovou dávkou zaujetí a proudem emocí, že bych mu dal Zlatou malinu. Na druhou stranu musím pochválit Lábuse společně s Dejdarem, kteří svou povinnost splnili a jejich typické hlasové variace se k daným postavám hodí.
Zpátky ke hratelnosti. V šestce se objevuje několik novinek, jenž nám mají usnadnit hraní, ale tím pádem rapidně sráží herní dobu. Jednou z nich je absence vzájemné interakce předmětů v inventáři. Pokud nastane v ději situace, že je to potřeba, prostě je v místnosti stůl, kam si věci odložíte a složíte z nich, co je potřeba. Další zjednodušení již známe z mobilních verzí a to je možnost zobrazit všechna místa na obrazovce, se kterými jde interagovat. Tím mizí tzv. “pixel hunting“, který je klasickým nasrávacím prvkem kreslených adventur. Hra jde ale ve vození za ručičku ještě dál a možná interakce jde spustit i ve chvíli, kdy máte v ruce vyvolaný předmět z inventáře. Mezi těmi jde navíc kolečkem přepínat, takže v tíživé situaci není potřeba zkoušet funkci “vše na vše“ a během dvaceti vteřin se dá nalézt řešení problému.
Obtížnost samotná je navíc pro zkušené hráče adventur velmi nízká. Některé mechanismy z minulých dílů se opakují, a pokud vše zklame, stačí použít švýcarský nůž, který je snad posvěcený McGyverem. V konečné situaci se dostaneme na herní dobu maximálně pěti hodin, což mám dosvědčeno od dvou dalších mně podobných nadlidí. To je sice v adventurním světě těžko porovnatelná hodnota, ale samotné hádanky a jejich následné vyluštění nepřináší takový pocit satisfakce, na jaký jsem při hraní adventur a propichování pneumatik zvyklý.
VERDIKT
I tak ale musím Poldu 6 doporučit. Proč? Protože oproti pětce se jedná o velmi kvalitní záležitost a svou jednoduchost a některé malé nedostatky vynahrazuje dávkou typického humoru a především cenou, která jen jasně dokazuje, že i za málo peněz se dá propít večer a navíc se najde pár stovek na dobrou hru.