RECENZE: inFamous Second Son

11.05.2016 21:49

Dvoudílnou sérii inFamous jsem nikdy nehrál. Mohl za to až prozaicky jednoduchý důvod – neměl jsem PS3. Zkoušel jsem velmi podobnou hru Prototype a po hodině naštvaně odhodil ovladač. Možná kvůli tomuhle nepříjemnému zážitku jsem zanevřel i na samotný inFamous, i když (přiznávám) nezaslouženě. Titul Second Son, který v roce 2014 vyšel exkluzivně pro Playstation 4, na sebe ale strhl takovou pozornost, že mi to nedalo a musel jsem si ho koupit.

První věc, která mě po rozehrání uhodila do očí, byla grafika. Čert vem nějaký kecy, co si tam hlavní hrdina Delsin vyměňoval se svým starším bráchou Reggiem. A to samé musí přijít na mysl každému, kdo zatím neměl zkušenost s některou z pravých next-gen her na velké televizi. Možná i proto je první půlhodinka rozjezdu velmi pomalá a nechává hráče zvyknout si na ten krásný svět kolem, než vás strhne akcí a příběhem.

Delsin je výrostek, ne nepodobný mladému Dantemu z restartu DMC, který kašle na zákony, fláká se, sprejuje na zdi a vůbec má takový SWAG, že ho polovina toho zapadákova, odkud je, nemůže vystát. A když už má někdo dost toho, že mu Delsin zas nastříkal podobiznu jeho mrtvé kočky na vrata garáže, přijedou policajti, což je v tomhle případě právě Delsina starší brácha, který v rámci poctivé korupce z toho Delsina vyseká.

Jenže pak se v tom zapadákově, kde polovina obyvatelstva svítí petrolejkou a myslí si, že internet je ďáblův vynález, stane bouračka. Delsin je jeden z prvních, kdo k místu činu dorazí a najde tam conduita ve vězeňském mundůru, tedy mutanta s nadpřirozenými schopnostmi. Další dva mezitím utekli. Když se ho Delsin dotkne, ukáže se, že je sám také conduit. Jeho schopností je nasát schopnosti ostatních conduitů, tedy stejně jako vězeň začne metat žhavý popel na všechny strany.

Jenže přijede ozbrojená jednotka DUP v čele s bábovkou jménem Brooke Augustine, která má nepříjemnou vlastnost (tedy kromě toho, že umí vytvořit beton), že je prostě hrozná mrcha. Většinu přeživších conduitů vězní a pokouší se z nich vysát jejich schopnost. Naštěstí nic neví o nově získaných schopnostech Delsina. Aby ale zjistila, kam zdrhli ostatní conduité z bouračky, postupně mučí zbytek osady, což Delsina asi trochu podráždí. Ten se tedy vydává do hlavního města Bostonu a se svými nově nabitými schopnostmi se rozhodne té bábovce a celé té její zkorumpované chásce zatnout tipec.

Samotný tutoriál zabere skoro dvě hodiny, než se s hlavním hrdinou přesunete do Bostonu a zjistíte, že hlavní mise jsou jen nastavovanou kaší, která má za úkol posunout děj dál. Hratelnost tu totiž není založena na výzvách v hlavních misích, ale na prostém sand-boxu a open-worldu. Boston se stává vaším hřištěm a pohyb po něm se postupně rozvíjí s tím, jak se rozvíjí strom schopností. Město je novodobou verzí protektorátu s rozmístěnými kontrolními věžemi a projíždějícími obrněnými vozidly. Aniž by to bylo nějak vysvětleno, někteří vojáci mají betonové schopnosti jako jejich nadřízená Augustine.

Vaším hlavním úkolem je tak běhání po Bostonu a podporování anarchie. Vlastně se ani nedivím, že někdo conduity nazývá bioteroristy, protože jako Delsin ničíte všechno, co je spojené s armádou včetně poletujících dronů a helikoptér. Navíc můžete živit Delsinův koníček v podobě sprejování zdí, čímž se dostávám k jedné důležité věci.

Dualshock čtvrté generace má pár vlastností navíc oproti předešlé generaci, kterou ale vývojáři přechází jako zbytečnost, kterou sotva využívají. Proto, když se poprvé ozval reproduktor mezi triggery, byl jsem příjemně překvapen. Stejně tak je příjemným zpestřením využívání gyroskopů při sprejování, kdy je potřeba “plechovkou“ nejdříve zatřást, což doplňuje typické zacinkání kuličky, a pak sprejovat pohybem ovladače. Jinak by vlastně sprejování bylo pěkně nudné, ale tohle ovládání jen dokazuje, jak na takových maličkostech některé herní prvky stojí.

Možnosti v Bostonu se zpočátku zdají nekonečné, ale po pár hodinách si hráč tak nějak uvědomí, že se jedná o pár jednoduchých úkolů, které se víceméně nemění. Co se ale mění, je přístup k těmto úkolům. Postupně totiž sbíráte body, ze kterých si můžete vylepšovat své kouřové schopnosti. 

Po několika hlavních misích se otevřou další schopnosti v podobě neonu a videa. Zatímco s kouřem můžete házet žhavý popel po nepřátelích a unikat šachtami v podobě dýmu na střechy budov, s neonem se krátkodobě dokážete změnit na paprsek světla a střílet po nepřátelích jako laserem. Poslední schopnost – video Delsinovi propůjčuje schopnosti filmových triků. Takže můžete létat po městě jako anděl, nebo se stát krátkodobě neviditelným. Schválně, co byste jako první věc udělali vy, kdybyste takovou schopnost měli?  (A náhodou vím přesně, co vás napadlo. Napadlo mě totiž přesně to samé a asi vteřinu po mně i Delsin si vzpomněl na dívčí šatny). U každé schopnosti navíc je jeden speciální útok, který se nabije jen jednou za čas a jehož aktivace spolehlivě odstraní nepřátele z blízkého dosahu stejně spolehlivě, jako dokáže bezdomovcův odér vylidnit tramvaj.

Poněkud problémové je přepínání mezi schopnostmi. Každou z nich totiž musíte soustavně dobíjet ze zdroje k tomu určeného, tedy kouř z komínů, světlo z neonových reklam a video z televizí a billboardů. Vždy jde využívat pouze jedna z těchto tří variant, a pokud chcete přepnout na jinou, je potřeba najít zdroj energie k tomu určený. V bitce je to tak občas vopruz, protože z ní musíte několikrát utíkat a dohledávat zdroje energie, což prostě přerušuje akci.

VERDIKT:
Ve chvíli, kdy měl Delsin již všechny tři schopnosti a otevřenou většinu políček v RPG stromu, jeho pohyb po městě mi v lecčem začal připomínat čtvrtý díl Saints Row. Jen v Second Son nečekejte béčkový humor, možnost projíždět se auty a využívat další zbraně. Delsin v životě nevezme zbraň do ruky a vypořádávání se s hordou vojáků je tak jen na jeho schopnostech.

Protože se jedná o celkově krátkou hru, je tu mnoho možností volby, podle kterých se vám ručička karmy vychyluje k světlé nebo temné straně. A nejde jen o pár maličkostí, ale počítá se vlastně každý zneškodněný voják nebo omylem zabitý civilista. K tomu si připočítejte markantní dějová rozhodnutí a stojí před vámi titul, který hned po dohrání, což zabere asi deset hodin, začnete hrát znovu. Jen víte, že až podruhé odložíte gamepad, bude to už opravdu naposledy.