RECENZE: DOOM The Boardgame

22.11.2015 10:29

Nejen počítačem/konzolí živ je hráč. S HermanemCZ jsme se tak jedno deštivé odpoledne vzájemně donutili vstát od monitorů a zkusit taky nějakou deskovou hru. Z Člověče nezlob se jsme už asi vyrostli a při pohledu na Dostihy a sázky jsem naopak já dostal psychosomatický opar. Sáhli jsme tedy po deskovce z herního světa, aby Herman neměl během hraní nutkání vymlouvat se na trávicí potíže a utíkat na záchod, kde má schovaný malý notebook. Náš výběr se zastavil na rozhodování mezi Metro 2033 a DOOM. Těm rychlejším (a taky těm, co mají lepší vkus) už došlo, co jsme nakonec vybrali.

Ne že bych nebyl trpělivý, ale podle krabice jedna hra trvá hodinu až dvě. Zajímalo by mě, který kofeinem a taurinem naočkovaný geek tohle číslo vymyslel. Jen po otevření krabice totiž začal hodinový chaos, kdy jsme se ve třech lidech pokoušeli zorientovat v množství figurek, karet, žetonů, kostek, dveří a překážek. S vědomím, že se zachovám jako pravý stratég (ehm…vyčůránek) jsem se zhostil plánku a začetl se do pravidel. Ale ani tam jsem si moc neporadil. Podtrženo sečteno až po dvou hodinách jsme se natolik zorientovali v pravidlech a v příslušenství, že jsme byli schopni hrát.

Hra DOOM je pro 2 až 4 hráče. Z toho jeden hráč vždy hraje na pozici vypravěče a “Útočníka“, jak stojí v plánku, ale raději bych místo útočníka použil slovo Peklo. Útočník totiž nejenže ovládá všechny démony na plánku, ale také nastiňuje ostatním hráčům, se ve hře bude dít dále. Ostatní hrají za mariňáky.

Nemůžu, nechci a nebudu tady vysvětlovat celá pravidla. K tomu je určený patnáctistránkový návod včetně obrázků. Stručně řečeno se hraje na tahy. Hráč s postavičkou mariňáka chodí po mapě, sbírá zbraně a zbroj, a když má na dostřel příšeru, může na ni zaútočit nebo utéct. Dostřel je závislý na tom, jakou použije zbraň (logicky samopal se dá použít na delší vzdálenost než motorovka). To, jestli strefí a kolik ubere příšeře života, je závislé na hodu kostkami. Kostek je ve hře šest, mají na sobě různé hodnoty a v závislosti na zbrani se hází danou kombinací.

Až mariňáci udělají své pohyby, přijde řada na útočníka. Ten nejenže má na starosti armádu z temnot, ale především má v ruce také karty, se kterými může zavařit mariňákům i během jejich tahů. Třeba mariňák chce napadnout HellKnighta, ale vy máte v ruce kartu, která rovnou útočníkovi sebere jeden dílek života. To si pak mariňák hodně rychle rozmyslí další krok. Po použití karet útočník může spawnovat monstra na mapě mimo dostřel mariňáků a hned s nimi útočit pomocí kostek. I tady se autoři drží pevně stanovených pravidel klasického DOOMa. Zombie umí útočit jen nablízko, Imp střílí ohnivé koule, HellKnight praští plošně kolem sebe.

Hra navíc není omezena jen na prosté tahy postavičkami po mapě, sbírání vybavení a útočení na protivníka. Každý mariňák má unikátní vlastnosti, které si vylosuje na začátku hry, a podle toho se mění celá taktika. Máš medika? Tak se drž vzadu, střílet na dálku a uzdravuj toho chlápka s dvojitým štítem před sebou. Máš schopnost utíkat dál po mapě? Tak se neboj doběhnout pro vybavení, které je pro ostatní těžko dostupné.

Hra nekončí smrtí mariňáka, ten se může několikrát respawnovat. V každém scénáři je popsáno, kdy a jakým způsobem peklo zvítězilo. Může se stát, že v roli útočníka se objeví opravdu dobrý stratég, který mariňákům nedá nejmenší šanci. V tomhle je hra trochu nefér. Naštěstí pokud na straně pekla nebude sedět někdo s komplexem velikosti BFG, může mu k zábavě stačit jen házení klacků pod nohy při postupu mariňáků a budou se bavit obě strany.

Mohlo by se zdát, že tu je víc strategického rozhodování, než by bylo pro akční hru třeba. Naštěstí akční části a překvapivé zvraty to vynahrazují. Útočník v roli vypravěče totiž jako jediný ví, co se bude za dalšími dveřmi, tedy na další části mapy, dít. Takže když mariňák otevře dveře, je na útočníkovi v roli vypravěče, aby postavil další část mapy za nimi a odříkal příběh ze scénáře. Navíc je v manuálu dopředu napsaných 5 map včetně příběhu, takže se nejedná o tupé projdi mapou až nakonec.

Až budete mít plný kecky pěti scénářů, stačí si sednout ke stolu a napsat nový děj s novou mapou. Možná to pohodlnému hráči bude znít jako zbytečná ztráta času, ale to skvěle vynahradí pocit po dobře odehrané mapě. V tomhle DOOM více připomíná Dračí doupě jen s tím rozdílem, že se vypravěč aktivně účastní hry.

Podle krabice měla jedna hra trvat max dvě hodiny. My jsme se po čtyřech hodinách dostali sotva do poloviny mapy. Z velké části (kromě faktu, že byl pátek) za to mohl nepřehledně napsaný manuál, ve kterém jednoduché úkoly byly napsány tak složitě, že až na příkladu níže se dal herní princip pochopit. Stejně tak budou mít během hraní problémy neangličtináři, protože i když je manuál v češtině, karty s úkoly útočníka ne. Buďto útočník musí být angličtinář, nebo neustále nakukovat do manuálu, kde jsou karty přeloženy, dokud se je nenaučí zpaměti.

Dále bych mohl vynachválit zpracování figurek, které vcelku věrně připodobňují monstra z hlubin pekla od id Software. Pravdou ale je, že mě štvalo jejich jednobarevné zpracování. V deskovce za dvanáct stovek bych snad už mohl čekat vymalované figurky, ne? A jestli se mi někdo pokusí naznačit, že je ten Cyberdemon oranžový proto, aby barevně korespondoval se stejně barevným vojáčkem, narvu mu je obě figurky do nosu, protože tam taky na barvě nezáleží. Možná to je snaha autorů přimět hráče, aby si figurky vybarvili sami, ale to bych raději stejnou dobu strávil nad psaním nového herního scénáře.

VERDIKT
Tvůrci urazili velký kus cesty od tak jednoduché střílečky na PC po tak strategickou a rozvětvenou deskovku. DOOM Boardgame je dlouhotrvající komplexní hra s náročnými pravidly, nevyrovnanou obtížností, ale také se skvělou atmosférou, příběhovými zvraty a množstvím možností, které se dají objevovat i po několikátém dohrání. Nenechte se znechutit prvníma několika hodinama hraní, plný potenciál DOOM ukáže až ve chvíli, kdy všichni u stolu umí pravidla. V tu chvíli se teprve ukáže to pravé peklo.