RECENZE: Darkest Dungeon

26.02.2016 17:34

Od prvních ukázek mě hra Darkest Dungeon vůbec nezaujala. Retro styl, ke kterému se dnes mnoho vývojářů přiklání, mi přijde jako okatá výmluva, jak se vyhnout dělání pořádné grafiky. A přesně to je věc, kterou v Darkest Dungeon najdete – grafika sestávající jen z několika animací, 2D prostředí a tolik použití černé barvy, že stoupnout si mi vedle monitoru můj jižanský soused, tak mi bude s obrazovkou splývat. Nebylo už takových tahových RPG dost? Když už sáhnu po 2D tahovce, není lepší volba třeba South Park: Stick of Truth, u kterého se navíc královsky pobavím díky záchodovému humoru Treye Parkera?

I když úvod moc plusových bodů hře nepřidává, rovnou říkám, že se u ní královsky bavím.  Proč? Zaprvé Darkest Dungeon v sobě neskrývá nějaké bonusy navíc. To, co si zkusíte v první půlhodině, bude pokračovat s minimálními rozdíly po zbytek hry. Zadruhé dobře postavených RPG není nikdy dost.

Jestli jste zvyklí z nenáročných RPG sahat na guicksave/guickload po špatně zahraném souboji, tady pěkně ostrouháte. Stejně tak tu ale neexistuje opravdový GAME OVER. Jakto? V principu je to jednouché, vedete vždy čtyři hrdiny na cestě skrze temné tunely (hmm, proč asi ten název, že?) a pokud vám umřou, hold si ve vesnici zrekvírujete nováčky. Takže se klidně může stát, že po pár hodinách piplání postavy narazíte na partu hnusáků, kteří si za cíl ze všech čtyř hrdinů vyberou právě jeho a v rámci cikánské férovky se na něj pěkně sesypou. Zatímco ostatky vašeho hrdiny putují na digitální hřbitov, který v hlavní vesnici slouží jako vaše ostudná vývěska, vy se hold musíte postarat o přeživší zraněné hrdiny.

Darkest Dungeon vám prostě nedá nic zadarmo. Že místo výzvy máte spíš pocit beznaděje? Proč hrát hru, která vám v temném a depresivním světě dokáže nakopat zadek takovým způsobem, že musíte hrát vlastně od začátku, i když jste neviděli to pověstné GAME OVER? Odpovědí je motivace. I když rovnou říkám, že smrt některých hrdinů moc dobře nést nebudete. A na to si už dnešní generace nedotčená sérií Dark Souls těžko zvyká.

A ani hrdinové svůj trpký úděl nenesou právě nejlíp. Kromě hodnoty života totiž oplývají stresometrem. Takže i nezraněná hysterka může v předposlední fázi questu dostal záchvat a bude vám platná jak Hermanovi balerínky. A to nemluvím o chorobách, které spíš dokazují, že každý máme své chyby. Docela mi tak k srdci přirostl týpek s masochismem, který hned po prvním zranění řekl: „Krvácím? Ještě ne. Zařiď to!“. Škoda, že umřel o dva questy dál. A právě takové chudáky, co po pár minutách v tunelu odchází se syfilisem, padoucnicí nebo počáteční schizofrenií, musíte taky vhodně ošetřit. Na některé stačí felčar, jiné pošlete do hospody, některým rovnou oblíknete svěrací kazajku a pryč s nimi do sanatoria.

Princip hry zůstává stále stejný. V základním táboře si vyberete 4 hrdiny na quest, nakoupíte předměty, bez kterých se do jeskyní a na Žižkov vydávají jen sebevrazi (třeba louč, obvazy a tak) a vydáte se na cestu koridorem, který označuje jednoduchá mapka. Občas narazíte na pasti, na padlé bojovníky, které můžete obrat, nebo naopak na mrtvolu, která se mrtvolně jen tváří. Pokud dojde k souboji, u každého bojovníka vybíráte z několika útoků a postupně se v tahu střídáte s nepřáteli v podobě zombíka, bandity, ozubeného slimáka, chrchelu ve tvaru ještě hnusnějšího chrchelu, pavouky, příšerkami, gremliny a jinou různou havětí, která většina připomíná pohled do hrnce ve školní jídelně.

V rámci procházení mapky plníte jednoduché úkoly, na kterých moc mozkových buněk nastartovat nemusíte (zabij všechny, prozkoumej všechny místnosti, zabij čarodějnici…). K využívání předmětů v inventáři, kombinaci útoků a k definitivnímu rozhodnutí, jestli z tohohle boje zdrhnout nebo očekávat oběti, už ten mozek ale fakt někdy potřebujete. Nebo se seznamte s novými hrdiny.

VERDIKT:
Darkest Dungeon se tak stává těžko rozlousknutelným oříškem. V rámci svého žánru nenabízí tolik možností, ale ty, které má, stojí na pevných základech. Věřím tomu, že se najde spousta hráčů, kteří hru vypnou po jednom kole, kdy se jen zmateně prohrabávají útoky, nebo je náhodně vybírají. Ti, kdo vydrží a porozumí systému, čeká zábava, u které sice nestráví noc, ale budou se k ní chtít vracet.

PS: Jestli tohle vyjde někdy na mobilní zařízení (jednoduché ovládání a grafika tomu jen nahrává), mám jasného vítěze v žánru tahových RPG na této platformě.