Proč nám vývojáři slibují husí paštiku a servírují jen oschlou májku?
Každý jste se už někdy těšil na nějakou hru. Určitě nemusím popisovat ten pocit, když vidíte první trailer. Když klikáte na tlačítko "Předobjednat". Když přijede kurýr a Tebe od té nejlepší hry dělí už jen cesta výtahem.Plni doufání trháte igelit. Vzpomínáte na to, jak vypadalygameplaye, ještě před tím než vývojáři hru o rok odložili.
Je to tu. Berete disk a servírujete ho svému miláčkovi s opatrností profesionálního chirurga. Konzole párkrát zachrochtá a už rozjíždí tu show. O pár zmáčknutí X později se začíná načítat samotná hra. Ten pocit, když čekám, než se mi hra spustí? Poslední okamžiky naivity. Pro mě je těch pár vteřin asi jako sex s AmiouMorretti nebo jízda v Bugatti Veyron. Obrazovka ztmavne, načítání je u konce.
Ovšem s prvním rozpoznatelným tvarem, co na mě kouká z televize, mě ten blažený pocit přechází. Dokonce ho začíná střídat ten kulervoucí pocit, kdy bych se nejraději rozeběhl hlavou proti zdi. I tak jsem stále odhodlaný hru hrát a dohrát. Sbírám joystick, který mi včera sklouzl po stěně hned po tom, co sám od sebe do ní narazil tak hlasitě, že sousedce nade mnou samým úlekem praskl hemoroid. Když koukám na tu úžasnou neodkliknutelnou dvouhodinovou ukázku, začínám chápat, jak se ta vetchá stařenka cítila. Trpělivě čekám než... no než si vůbec budu moct zahrát. Haloooooooo, ten rok čekání mě navnadil dost. OK, aspoň mám čas. Můžu vyvenčit psa, udělat si něco k jídlu a s trochou štěstí bych možná stihl i zdolat Himaláje. Aniž bych to věděl, to nejhorší je teprve přede mnou.
Teď už se trochu nejistě pomalu nechávám vtáhnout do světa hry… teda… chtěl bych. Chtěl bych říct, že každá hra, co pustím, mě dokonale okouzlí a omámí. Rád bych řekl, že cokoli co vývojáři udělají, polykám bez kousání. Rád bych řekl, že každá hra mi stála za ty peníze jenže bohužel. S pozvolným, nikam nespěchajícím načítáním textur, jakoby mi někdo rafinovaně ukryl do mé oblíbené paštiky instantní dávicí reflex v pilulkách. Dost často mi nějakou dobu trvá, než se z toho šoku dostanu, pak se jen chvíli koukám na obrazovku a doufám, že si na to moje oči zvyknou, třeba jako na tmu. Bohužel mi to zatím nikdy k ničemu nebylo. Ta hra je totiž vážně divná a už vůbec nevypadá jako na těch videích. Jakto?
Nejlepší jsou potom "trávníky", tedy zelené plochy od nejmenších až po velikost pole, na nichž se podle velikosti vyskytuje vždy podle herního studia, co si hru vzali na paškál, od jednoho do čtyř trsů čehosi co se za mnou otáčí. Ano, zprvu je to k zasmání stejně jako nevinná civilistka, jejíž střeva ústí v asfaltový chodník a její nohy, jak už to tak bývá vždy,když vykouknete z okna, se vznáší zhruba dva a půl metru nad ní a zběsile sebou trhají ze strany na stranu. S úsměvem šlapu na plyn a jedu na první misi. Bohužel co se děje po tom, každý zná. Osaháte si ovládání aut, co se ani náhodou nechovají jako auta, nýbrž jako vznášedla z výprodeje cestou na reklamaci. Během hraní taky narazíte do pár objektů, srazíte pár lidí, pár jich zastřelíte, zkrátka si hru trochu proklepnete. V tuhle chvíli se můj joystick opět sune po zdi na zem, sousedka tesklivě zakřičí, konzole pípne, obraz zhasne a rozsvítí se zas až s další novou hrou.
by Crapper
Image by Tristam Hyams