Polovičatí zmetci
Pamatujete si na doby, kdy jste šli do obchodu, položily na stůl tisícovku a prodavač vám podal krabičku s CD-čkem (ano, i na CD se hry dříve prodávaly)? No a pak jste si hru mohli užít do poslední kačky. Jenže jak šel čas a technologie nezadržitelně kupředu, přišly digitální verze her a ruku v ruce s nimi i DLC. Proč?
Proč mám dát za hru bez problému i patnáct set korun s vědomím, že s prvním spuštěním ze mě bude hra tahat další peníze, pokud si tedy budu hru chtít zahrát přesně tak, jak to vývojář zamýšlel. Jenže to mě může přijít ještě na docela slušný peníz. Nerozumím tomu. Upřímně si vývojáře představuji jako jakési mužíky s alergií na sluneční světlo a lidskou společnost, hlavou jakožto zlatou zásobou stoprocentního eko-oleje a s poctivě odsezenými sto padesáti kily napresovanými v triku Assassins Creed.
Tito lidé verze 2.0 se nás neustále snaží přesvědčit, že všechno co dělají, dělají hlavně a jen pro blaho hráče. Že mají osobní zájem na naší maximální spokojenosti s titulem. Potom tu jsou informace o výdělku na daném titulu. Když čtu ta čísla, moje oči nestíhají tolik nul pohromadě na jednom řádku. Pro představu se bavíme o částce, za kterou by si dané herní studio mohlo od Zděnka Macuri koupit třeba celý stát z palet.
To jim nestačí? Potřebují většinový podíl naší výplaty? Jestliže jim jde o naše blaho, proč si u nejmenované hry můžu dokoupit balíček asi pěti aut za, tuším, dvě stě korun? Abych měl sadu aut kompletní, musel bych být majitel asi šesti těchto balíčků. Vážně? Teď otázka na každého z vás.
Přijde Vám, že kvalita dnešních her stojí za to, abychom ještě dodatečně dopláceli a výše zmiňovaným homo-creativus zaplatili dvě Maserati místo jednoho?
Příkladem za všechny jsou The Sims 3 (thx wikipedia):
by Crapper