OLDSCHOOL: SONIC THE HEDGEHOG 2 (1992)

07.12.2015 20:57

Ježek Sonic je postavička, kterou dnešní generace hráčů uznává asi stejně jako já Štaflíka a Špagetku (takže vůbec). Od té doby, co se dostaly nové díly s modrým ježkem od SEGY do 3D, šlo to s nima pěkně do hnoje. Z geniální 2D skákačky se stala ubohá napodobenina s poloprázdným světem. Kde ve 2D bylo sbírání někdy sotva dosažitelných prstenů nervy drásající zábavou, ve 3D se jedná o smutnou a hlavně nudnou povinnost.

A to jsem ještě zapomněl na dementní pokusy o cosplay. Vidět mě takhle moje mamka, plivne mi příští neděli při obědě do polívky. Vidět mě v tom můj otec, vydědí mě, protože si bude myslet, že jsem se dal k pežótům z Modré ústřice.

Dnešní tituly s modrým ježkem na obalu už jsou bohužel ztrátou času. Alespoň existuje slušná řádka titulů na iOS a Android, mezi kterými můžete najít i rymejky starších dílů. A právě Sonic 2, kterého lze z Google Play pořídit za 73 kaček, byl přesně ten díl, díky kterému se Sega Mega Drive tak dobře prodávala, protože se společně daly koupit v bundlu.

Já ale nepotřebuju toho modrýho frajera s liškou za zadkem pořizovat, protože ho už o devadesátýho druhýho vlastním pro Sega Mega Drive systém. A právě on byl hra, se kterou jsem strávil dobrých pár let. Nikdo se mi nepokoušejte říkat, že se dá projít za hodinu, protože mně to vážně trvalo pár let! Důvod je vcelku jednoduchý (ne vážně nejsem takovej noob). Hra se totiž nedá ukládat (tak vidíte), i když zase nehází tak často klacky pod nohy a životů je dost. Ale o co vlastně jde.

Sice si teď budu připadat, že nosím dříví do pralesa, ale musím říct alespoň základní herní principy (ale vážně kdo to nezná?). Jako ježek (hedgehog – první slovo anglicky, co jsem kdy uměl) Sonic s kamarádem Talesem (v překladu Ocas, podle mě vznikla nadávka “to je ale vocas“ díky němu) bojujete vyrovnanou bitvu s doktorem Eggmanem. Ten jako typický malý tlouštík má komplex ze všeho od moc modré oblohy po divně zelenou trávu. Každou chvíli tak vymyslí roboty, které pošle konat zlo v podobě suburbanizace.

Sonic je věčný ekologický aktivista tomu samo sebou chce zabránit, takže v jeho roli běháte po krátkých mapách, vyhýbáte se nebo útočíte na Eggmanovy roboty a sbíráte zlaté prstýnky, díky kterým dostáváte životy na konci kola navíc. Vtipem je, že Sonic může získat krátkodobé superschopnosti, když rozbije některý z Eggmanových počítačů. Buď to jsou hvězdy, díky kterým získává nesmrtelnost, modrý štít, který dokáže zachytit jeden úder, anebo zrychlení.

Navíc když máte dost prstýnků, můžete se dostat do bonusových levelů, ve kterých získáte diamanty. Popravdě samotné diamanty jsou svým způsobem kromě skóre úplně nanic, ale bonus kolo bylo jedno z prvních rádoby 3D levelů, které jsem kdy hrál.

Kapitolou samo o sobě jsou bossové na konci každého druhého kola. Eggman jako inteligentní pracující vytvoří robota, kterého je každý level těžší a těžší dostat a je nutné najít moment, kdy je chatrná část robota odkrytá.

Samotný Sonic není žádný suprhýrou s pistolí velikosti Rosenbergova sebevědomí. Jediné, co umí, je se stočit do klubíčka (kdo by to byl od ježka čekal). Protože na ovladači SEGY jsou tři tlačítka, všechny tři jsou namapovány na skok do klubíčka (to snad musí umět ovládat kdokoli, kdo má alespoň jeden palec). Jeden speciální útok ale tady přece jen je. Stačí, když se podrží šipka dolů a párkrát se zmáčkne tlačítko pro skok (kterékoli sa vám páči), a Ježek se roztočí na místě a po uvolnění šipky vyletí směrem vpřed jako kaštan z výfuku sousedovic auta. Navíc ovládání u Sonica nemá latenci, jakou jsem cítil u Jurského Parku a to ani ve chvíli, kdy se hraje v kooperaci na splitscreenu.

Nikdy jsem si jako malý neuvědomil, jak je každý level vymalovaný pastelovými barvami v daném duchu. Jasně, měl jsem více a méně oblíbené levely, ale až dneska chápu, proč mě tomu tak bylo. Temný koridor byl skoro by se dalo říct strašidelný. Na letadlové lodi zas bylo velmi jednoduché spadnout a mít hned o život méně. A to se nebavím nad číslem ztracených životů u finálního bosse. Určitě jen kvůli němu a hodinám sebetrýznění před obrazovkou se mi před třicítkou začínají zvětšovat kouty.

Možná se vám zdá, že ze mě mluví nostalgie. S klidem tohle nařknutí házím za hlavu. Kdyby to bylo jen o nostalgii, po dalším zahrání v dnešní době bych viděl spoustu chyb a nedodělků. Zkusili jste si třeba i po letech zahrát Mafii 1? A vidíte tam nějaké chyby nebo nedodělky? Já teda ne. A stejně tak to mám u Sonica. Stačí, abych si i dneska zapnul tu starou konzoli, vzal do ruky ohmataný gamepad se sotva viditelnou nálepkou Star Wars, a už po prvních pár vteřinách hraní mám ve tváři výraz čiré blaženosti. I když brácha zas tvrdí, že se tvářím jako zdrogovanej retard. Pravdou ale je, že má při hraní Sonica úplně stejný výraz.