MAX PAYNE MOBILE

Když naposledy Rockstar vydali další předělávku GTA na mobilní platformy, vzpomněl jsem si jeden z prvních rymejků z jejich garáže a tím je Max Payne. Dva týdny zpátky se ukázalo, že tato geniální střílečka z roku 2001 míří i na XBOX ONE, a já si uvědomil, že je tu stále můj tablet, na kterém jsem ji nevyzkoušel. Jak se dá ale na dotykovém displeji hrát relativně náročná 3rd person střílečka, kde je potřeba přesné zaměřování? To se dočtete v dnešní recenzi.

Představovat Maxe Paynea a jeho životní osudy je stejně zbytečné, jako Babišovi vykládat o tom, jak se daj vydělávat prachy. Prostě poldovi Maxovi jednou parta feťáků vyzmizíkuje rodinu, takže se přesune na protidrogové a začne se mstít. Zní to jako klišé, podle kterého by se dal udělat béčkový film s Markem Wahlbergem v hlavní roli, ale v roce 2001 to stačilo jako kvalitní námět pro hru. Zejména za to mohla noir atmosféra, výklad meziscén pomocí komiksových oken a Maxovy neustálé připomínky, jak je všechno na dvě věci, když nemá rodinu, venku je furt tma, prší a jeho pořád chce někdo zabít.

V reálu tak probíháte lineárními koridory, střílíte všechno, co jen vzdáleně připomíná dealera nebo člena mafie (feťáky vlastně můžete beztrestně střílet taky, i když kromě živého terče a pocitu, že jste fiktivnímu státu právě ušetřili na daních, vám to nic nedá). Čím ale Max Payne udělal největší boom, že si z něj všichni sedli na zadek, byl takzvaný bullet-time. Kdo nezná, jedná se o zpomalení času a možný skok s možností přesného zamíření nepřítele. A navíc to vypadá prostě cool a dodnes to využívá spousta her včetně závodních titulů.

Trošku jsem se tak obával, co mi patnáct let stará hra může nabídnout. Co když všechna superlativa mám už v nostalgickém oparu a hraní ve fullHD mi ten dojem akorát zkazí? Přece jen nikdo neříkal, že port bude mít něco navíc. Ostré textury? Zapomeňte. Nasvětlení, vylepšené modely a animace? To přece nikdo nechce. Hra tak z technického a grafického hlediska zůstává stejná tak, jak byla při svém vydání. A ve výsledku je to jedině dobře. Popravdě by grafické vylepšení muselo být ze všech úhlů, jinak by jedna nezměněná vlastnost dodala kostrbatý nádech. Umíte si představit skvělé modely postav, které se ale pohybují dnes již nepřirozeně kostrbatým pohybem, otáčí se až na místě a při řeči nepohybují ústy? Ne, radši nechat vše tak, jak to bylo.

Nedokážu porovnat, jak dopadl port na tablety z hlediska náročnosti. Popravdě na mém tabletu s čtyřjádrovým procesorem (což je dnes snad standard, ne?), 2GB RAM a Intel grafikou mi hra běhá ve fullHD bez jediného záškubu. Co mi ale lezlo na nervy, je spodní lišta Androidu, která odmítala zmizet, a občas jsem o ni při hraní zavadil a klikl tak na jedno z tlačítek. Naštěstí to hned pod pravým palcem zastupuje rychlé uložení, což se hodí.

Jak se ale poprat s dotykovým ovládáním? Odpovědí je automatické míření. Mířidlo automaticky nevyskočí na každého nepřítele, aby na vás zůstalo jen tupé stisknutí největšího tlačítka střelby. Pohledem se musíte alespoň do blízkosti zloducha, vypálit a Max už sám zamíří. Mluvím tady ale o normální obtížnosti, která je pro první průchod jako jediná otevřená. Tímto způsobem dokážete zastřelit nepřítele i přes půlku mapy. Kdo by si naopak zasloužil kondiční kurz střelby, jsou samotní nepřátelé. Buď jich polovina střílí slepými náboji, nebo jsou takoví pacifisté, že se schválně trefují vedle. A když už mě kulka zasáhla, na úbytku zdraví se to projevilo minimálně.

Protože Max je jak chodící reklama na lékárnu, řeší všechny své problémy od bolesti hlavy po kulku v břiše prášky, které různě najde po levelech. Ve spojení s minimálním úbytkem zdraví jsem většinu herní doby měl plné zdraví, maximální počet prášků u sebe (8) a léčil se jen v momentě, kdy jsem našel další a nechtěl je tam nechat. Dohromady jsem zemřel jen třikrát a to vždy jen z důvodu, že jsem odněkud spadnul.

Jednoduchost nepřátel alespoň vylepšují naskriptované scény, které ale hráče jako já, co si je pamatují, nepřekvapí. Proto doporučuji hrát se sluchátky, protože specifický zvuk granátu padajícího po schodech vstříc vám, je slyšet jen tak. Jinak je velká pravděpodobnost, že skončíte o tří metry výš, aniž byste to čekali, a dál už je jen loadovací obrazovka. Obecně tahle hra je z obrovské části o atmosféře, kterou dotváří hudba, zvuky a dialogy nepřátel, když si počkáte, než je vyrušíte dávkou z pumpovací brokovnice.

VERDIKT:
Max Payne je klasika. Port na Android a iOS tak není určen lidem, kteří se s ním nikdy nesetkali. Jednak jim velmi jednoduché ovládání a zaměřování bude připadat triviální, druhak některé herní principy zastaralé. Pokud jste tuhle značku nikdy nezkusili, pusťte se do ní na PC, kde vyšší obtížnost společně se zaměřováním myší dává dohromady tvrdý oříšek, který se ale díky využití bullet-timeu dá rozlousknout.

Mobilní port se tak hodí jen pro ty z nás, kteří Maxe znají velmi dobře a jeho hraní na tabletech (na mobilu to ani nezkoušejte, tohle musí na velkou obrazovku) budou brát jako jednohubku, jak si vzpomenout na herní legendu.

Max Payne Mobile můžete koupit za necelých devět pětek pro Android ZDE.

Tvorba webových stránek zdarma Webnode