LIFE IS STRANGE EPISODE 1
Život může být pěkně divnej a to zejména pro asociální hipsterku, co se na něj dívá většinu času přes čočku obstarožního fotoaparátu. Jako velký talent a budoucí hvězda, protože tak dopadne přece každý, kdo vezme do ruky jednorázový foťák, sadu temper, nebo uplácá z té divné modelíny na kočičím písečku postavičku policajta, se Max přihlásí do programu zaměřeného právě na tyhle budoucí star. Vrací se tak do rodného města, ze kterého před několika lety vypadla na střední školu a zpřetrhala všechny kontakty. Úvod bychom měli.
Life is Strange jde ve stopách hrám od studia TellTale Games a pokouší se vyprávět příběh, ve kterém každé rozhodnutí má mít silný dopad. Já osobně se k Life is Strange dostal až teď, protože máme další tři epizody venku a tedy nebudu muset čekat dalších pár měsíců, během kterých bych totálně zapomněl, jaká rozhodnutí jsem udělal a hlavně proč jsem ho udělal.
U TellTale jsme si zvykli na to, že dopad je minimální a většinou stojí a padá na jiných rozhovorech, popřípadě na návštěvě jediné jiné lokace. Life is Strange se chce ale vymotat z těhle kruhů nesplněných slibů. Už během první epizody narazíme na několik rozhodnutí, která děj posunují mnohem dál, má to ale jeden háček, který možná nerozhodným pomůže, jiným zničí pocit tvrdého dopadu ruky osudu.
Naše malá Max totiž umí vracet čas. What? A nikdo neví proč, jak a vlastně ani ji to moc nezajímá. Žádný meteorit, žádná nehoda při vyvolání fotek, ani jedovaté štípnutí od uzávěru clony foťáku. Prostě během jedné hodiny (jak jinak než) uměleckého focení Max neví odpověď a tak ji to jako pravou šprtku rozruší, že když o přestávce uvidí na záchodě kluka, jak zastřelí její nejlepší kamarádku z dětství, bere to jako poslední tečku dnešního dne a rozhodne se ho přetočit zpátky, než se jí učitel zeptal.
V tu chvíli se vám do rukou dostává moc, se kterou nejen řešíte hádanky, ale můžete vracet zpět i nepovedené dialogy. S Max chodíte po malých mapách, necháváte si od ní říct emotivní názory na dění kolem a interagujete s okolními postavami. Jo a navíc vás šikanuje jedna příliš bohatá husa a ten kluk s pistolí by vás chtěl nejspíš zabít. Občas tedy něco vyfotíte, protože umělci se neučí, umělci přece žijou okamžikem. Do hodinky a půl máte konec první kapitoly, kdy poznáte hlavní postavy a uvědomíte si, že i když je hlavní hrdinka první člověk v historii, kdo má schopnost a nerozhodne se ji využívat pro dobro/zlo lidstva, chcete vědět, jak bude příběh pokračovat, protože… sakra ta holka umí přetáčet čas!
Navíc je přetáčení pojatu trochu jiným způsobem, než jsme zvyklí například z Prince z Persie. Tady totiž vše, co se stalo před přetočením, si Max moc dobře pamatuje. Pro příklad najde kompromitující materiál, ale při interakci s ním jí upadne do vody. Člověka jako první věc napadne: tak přetočím čas a podruhé jí to snad nespadne, ne? Chyba! Max je pořád stejně levá. Jednodušší tedy je prohlédnout si mokré materiály, udělat si na ně názor a pak teprve vrátit čas, aby zase pěkně suché zůstaly na svém původním místě bez vašeho jediného otisku prstu.
Tenhle princip má ale jedno úskalí, které může zničit samotný herní požitek a taky odbourat znovuhratelnost, se kterou se v takových spletitých hrách počítá stejně jako s revizorem na Muzeu. Problémem je totiž samotná zvědavost hráče. Max nám pěkně oznámí, že by tenhle hovor mohl být veden jiným směrem a nás jako malé dítě napadne, že ho tedy chceme a potřebujeme slyšet hned, i když jsme se svým rozhodnutím spokojení. Přetočíme tedy čas, podíváme se na alternativu, opět ho přetočíme a provedeme prvotní volbu. Tím ale mizí to kouzlo zvrácenosti osudu!
VERDIKT
První epizoda je klasickým pilotním dílem. Představuje postavy, herní principy a jednou silně brnkne na strunu zvědavosti a překvapení. Vše navíc zahaluje do pohádkového vyprávění napůl kreslená grafika a podbarvují pěkné kytarové písně. Uvidíme, jestli svůj potenciál bude dál rozvíjet.