HERNÍ MASAKRY #4 Soldier of Fortune
Nebyl by to měsíc herních masakrů, kdybych se nezaměřil na pomyslného krále, kterým to všechno začal. Možná někdo namítne, že
v prvotních DOOMech tekla krev proudem, ale o tom brutalita není. Masakr se na obrazovce odehrává ve chvíli, kdy si hráč užívá
zvrácenost situace a aktivně se do ní zapojuje. A právě SoF je první hrou v pořadí, kde si můžete pomocí několika výstřelů udělat svou
vlastní živoucí (tedy rychle umírající) lidskou kuželku. Že nevíte, co to je? Malá napověda:
Tak a tím jsem vyzradil vše, čím je tahle hra jiná, zvrácena, perverzní a tak skvělá! SoF je první průkopníkem toho, že protivník nemusí
reagovat na dávku olova jen nudnou obyčejnou smrtí, ale navíc zasažená část těla mizí v časoprostoru operační paměti a nám tak
vzniká nový herní prvek. Zákazy se po vydání objevaly rychleji než báby na vesnici poté, co se ozve chrapot z místního rozhlasu. Raven
Software nebyl v době vzniku mezi 3D akcemi žádný nováček. Popravdě už za sebou měl v té době Jedi Outcast, který díky
"realistickému" cheatu získal spousty fanoušků jen kvůli možnosti rozřezat nepřátele na kousíčky laserovým mečem. Navíc po úspěchu
SoF dostali na starosti čtvrtý díl legendy Quake.
Herně se jedná o starou klasickou DOOMovku. Běháte po koridórech a střílíte zástupy nepřátel. Ti mají jednu krásnou vlastnost, kterou
musím hned zpočátku vypíchnout; všichni jsou teroristi a tím pádem jsou naprosto tupí. Stojí dva protivníci v zákrytu? Tak počítejte,
že ten vzdálnější ve snaze vás oddělat, sejme svého parťáka. Úsměvným vrcholem takové situace je, když mu poté vystřelíte zbraň
z rukou a on v gestu vzdávání klekne do krvavé louže, zatímco jeho bývalý kamarád ze školky leží v kusech opodál.
Tím se dostavám k pacifistům, tedy k lidem, kteří celé děství chtěli napráskat každého za cokoliv a místo toho zažili permanentní šikanu,
takže zahořkli a teď chtějí svět bez násilí, protože jen tak přestanou jejich noční pomočování (definice podle Kadáfího) . Pro ty je ve hře
implentována možnost zapnutí absence násilí. Vývojáři si s ní ale z vás dělají dobrý den, protože sice už se postava nedá rozstřílet
do jediného tvaru, se kterým se dá rozumně hrát bowling, ale krev nezmizí. Jen je nahrazena bílou hmotou připomínající mléko, takže si
člověk při zabíjení a vytváření násilí připadá jako americké dítě při narozeninách, kdy musí pálkou domlátit oblíbené zvířátko, aby z něj
padala cukrátka. Pokud se vám poluční tekutina, která jde z mrtvol, nelíbí, můžete zůstat u vystřelování zbraní z nepřátelských rukou a
projít tak vlastně skoro celou hru, aniž byste porušili jediné boží přikázání (pokud se tedy u PC nestravujete jedním cheeseburgerem
za druhým a pod stolem nemáte na kolenou sousedku. To půjdete rovnou do pekla a ďábel ruku v ruce
s Husajnem vás budou lechtat na exitu násadou od koštěte Nimbusu 2000 po celou věčnost).
Hlavní hrdina John Mullins (mimochodem opravdový hrdina, který pro potěšení celého západního kontinentu hrál Vietcong v obtížnosti
Real) je typický americký voják, který musí přežít každou situaci a proto je to právě on, kdo se má podívat na prohnilý zoubek teroristické
organizace a postupně ji celou vystřílet, až se propracuje k jejímu vůdci. Kupodivu připomíná kapitána Pricee ze série COD, ale narozdíl
od této charismatické persony Mullins nechal někde mozek, protože nejsofisitkovanějším úkolem je mačkání tlačítek pro otevření dveří.
Hodnotou IQ se tak dostává na úroveň slepeckého psa,ale naštěstí pro něj je to o půl bodu víc, než mají jeho protivníci.
V lokacích jste po většinu času sami, ale často potkáváte svého černého parťáka s indiánským jménem Hawk, který je vždy o krok
napřed a jen opřený o stěnu čeká, až se k němu prostřílíte. Osobně pokládám za škodu, že chybí kooperace s ním. Stejně tak bych si
mohl postesknout, že nejde nasednout do jediného vozítka, ale to už bych prstem dloubal moc hluboko. Animace postav jsou na svou
dobu nadprůměrné a střílení protivníků do rozkroků (které je mimochodem smrtelné) a následné pozorování trýznivých bolestí je možná
ještě o chlup lepší, než dekapitace brokovnicí zblízka. Navíc v dalších fázích hry jsou přítomné nadstandardní kousky jako plamenomet.
I když herní doba se zasekla na necelých čtyřech hodinách, v tomto případě je to tak akorát, protože věčné odstřelování nepřátel je sice
zábavné, ale samozřejmě ne do nekonečna.
Dějově se nejedná o žádný zázrak, ale to ani hráč nemůže očekávat, protože i hratelnost je postavena na mezmozkovém probíhání
lokací a vystřílení všech nepřátel. I tak se se Voják štěstěny dostal do herní síně slávy a Raven Software na vrcholnou příčku
vývojářských studií (tedy do té doby, než vydali v roce 2009 Wolfenstein).
Resumé
Co se úchylnosti týče, naším vítězem na poli brutálních titulů by byl Manhunt. Pokud se zaměříme na přínos hernímu žánru, tentokrát by
první místo shrábl Voják Štěstěny. Stejně tak jsem mohl do výběru zařadit Mortal Kombat a jeho fatality. Popravdě mi ale nesedělo
do definice, kterou si pod pojmem Herní masakry představuju. V Mortalech po stisknutí příslušných kláves jen hráč spustil naplánovanou
akci a shlédl ji. Ve čtyřech hrách tohoto měsíce je možné dění ovládat, i když Manhut je se svými videosekvencemi s tímto tvrzením na
hraně.
Nehodlám se pitvat ve výchovném účinku hraní takových her. Pokud chcete, aby vaše dítko žilo bez násilí, zamkněte ho ve sklepě. Jinak
počítejte s tím, že se ke brutálním hrám či filmům dostane při první návštěvě svých kamarádů a účinek nárazové zábavy bude o to větší.
Osobně jsem v roce 2002 Soldier of Fortune hrál a to mi bylo deset. Dnes se při pohledu na SoF směju, jak lidé mohli kvůli něčemu
takovému podepisovat petice, či ji rovnou v některých státech zakazovat. V dnešní době se jedná o naprosto samozřejmý herní prvek a
každý, kdo viděl jakýkoliv díl Expendables, mi dá za pravdu, že filmům se to také nevyhnulo. Alespoň můžeme mít mizivou jistotu, že
dnešní hráči mohou pomoct u vážné nehody místo toho,baby omdleli při pohledu na trochu krve.
Každopádně měsíc září končí a my se opět usetkáme u dalšího tématu měsíce tentokrát s názvem Zlaté české ručičky.
by Papírek