HERNÍ MASAKRY #3 Manhunt

„Dobré ráno pane Cashi, i když bych tuhle denní nazval spíše stále nocí. Ano, byl jste odsouzen na smrt a dokonce Vám doktor vpravil injekci
s finální dávkou, která Vás měla poslat do věčných lovišť jako vořecha, který pokousal něčí děti. A víte co? Tady je máte!“

Rockstar vždy za sebou nechával trpkou chuť, na které si rádi pochutnali právníci a přecitlivělí obhajovatelé lidských práv z celého světa, kterým nevadí, že děti v Africe umírají na žízeň, ale zároveň je vzrušuje představa, že mohou bojovat za to, aby se neobjevovala krev ve hrách. Paradoxně jsou to právě pak oni, kdo večer za zamčenými dveřmi svých doupat jen v trenýrkách s ninja pruhem a fuseklích s kačerem Donaldem hrají hry, na které přes den čpěli síru a na jejich vývojáře snášeli slizké plky o nedomrlosti jejich díla, která kazí mládež.

Rockstaři asi jeden den vstali pravou nohou a řekli si “dost“, protože Manhunt, jak se jejich skoro 11 let staré dílko nazývá, je plivancem do tváře právě takových slabochů, okovaným kopancem do jejich povislých rozkroků, plácnutím po holém zadku jejich matek a propíchnutí všech pneumatik
u Toyoty Prius zaparkované před domem. Manhunt je totiž snuff se vším všudy. Vítejte v Carcer City.

 

Odsouzenec James Earl Cash se probudí v temné uličce ještě temnějšího města plného gangů a psychopatů a muž ve sluchátku mu řekne,
že všichni ti potrati společnosti jsou najatí na to, aby ho popravili. Aby z toho milionář se zvrhlými choutkami taky něco měl, nastrkal po celém městě kamery a s prstem (doufejme) v nose jen čeká, jak se s tím náš hrdina popere.

Hratelnostně jde o third person stealth akci jako vyšitou a velice náročnou. Zapomeňte proto na infantilní radost, když najdete zbraň s několika náboji, že byste nejraději naběhli do dalšího sektoru města a s jazykem v koutku úst začali kolem sebe pálit jako Stallone v Postradatelných. Tady nejste
v béčkovým přístupným filmu a to, co by následovalo, se dá popsat jediným slovem – jatka. Ne, vaším jediným přítelem, pokud nepočítáte masturbátora ve vysílačce, jsou stíny a zbraně všeho druhu.

Náš Cash je totiž takový malý MacGyver po lobotomii, protože mu k brutální vraždě postačí pytlík od svačiny, střep, nebo kousek provázku. Tam kde by náš seriálový hrdina z těchto věcí udělal kulomet s heverem a toustovačem v jednom, Cash vám po několika minutách nahází na hromadu deset mrtvol v různém stádiu znetvoření. Samozřejmostí jsou také daleko zajímavější zbraně v podobě sekáčku, pálky, nože, kladiva, mačety, nastřelovačky hřebíků a obvyklé palné kousky, které ale díky minimu střeliva moc nevyužijete. 

 

Úkol je jasný jako v každé stealth akci; dostat potichu protivníka. V tomto případě se soustředíme pouze na boj (popravu) zblízka. Přiblížíte se zezadu k protivníkovi, a čím déle s nastavenou zbraní počkáte, tím brutálněji se o něj James postará. To vše z pohledu některé z blízkých kamer a
za doprovodu realistických zvuků, při kterých křupou kosti, maso se odděluje od zbytku těla, a interní tekutiny opouštějí tělní prostory.
Je to nechutné, pobuřující a hlavně zábavné. Po vydařené popravě vás ještě muž ve sluchátku pochválí, jak moc pěkně vám to jde. Trochu mi to připomíná jakoukoliv českou reality show, ve které jde jen o to, aby se na malém prostoru natěsnalo co nejvíce zhovadilců s komplexem poloviny českých politiků a dalo se jim neomezené množství vodky. V tomhle případě jsou pravidla skoro stejný až na to, že na konci večírku dostali do rukou zbraně a jasný cíl.

Přes celý obraz se táhne zrnitý film, který má evokovat pocit přímého přenosu. Naštěstí se dá vypnout a hráč si tak teprve uvědomí, že Manhunt je
po grafické stránce na svůj věk vcelku pěkná hra. Pokud za pěkná považujete kusy končetin a čvachtavé animace poprav, ale nejsem tu od toho, abych soudil, a důvod vašich pokřivených úsměvů při zabíjení nepřátel nechám na psychiatrovi.

Z hudebního hlediska není co vytknout. Nebýt depresivní hudby, celá hra není tak hororová a vás by opustilo nutkání postát o trochu delší chvíli
ve stínu a počkat na vhodnější příležitost, jak zarýt střep mezi obratle nepřítele. Musím vyzvednout i zvuky, se kterými si tvůrci vyhráli na jedničku. Sice nevím, jaký zvuk vydává zpřeražení čelisti kladivem, ale díky Manhuntovi o tom mám vcelku jasnou představu. Navíc díky tomu, že většina protivníků má na tvářích masky, necítím provinění za jejich matky a nenarozené syny.

 

Celá hra se dá na střední obtížnost projít za patnáct hodin. Pro nás, kteří jsme poslední dobou namlsaní hrami s poloviční herní dobou, je to až k podivení. Checkpointů je jen pár, takže se často stává, že si projdete patnáctiminutový úsek znovu kvůli unáhlenému pohybu, když vám
ve vyhrocené chvilce cinkla mikrovlnka s další dávkou popcornu, a nepřátelé vás rozcupovali na kousky. V tu chvíli člověk začne litovat, že nezkusil strávit zrnka kukuřice za sirova, aby se jich po pár hodinách s kadencí těžkého kulometu zbavil, ale nemusel celou scénku opakovat.

V těchto případech si místo nasranosti připomínám večery s Prince of Persia: Warrior Within, který mírou obtížnosti a striktním rozmístění checkpointů našel svého ztraceného bratra. Až na to, že kdyby James Earl Cash prince potkal, nejspíš by mu prořízl hrdlo střepem, nastřílel dávku hřebíků do podbříšku, narval páčidlo mezi nosič a čepovec a pak by se díval, jaké disko šílenství by ve vertikální poloze princ před svou smrtí předvedl. Hunt.Kill.Record

by Papírek