HERNÍ MASAKRY #2 Hotline Miami
Když vyjde něco v indie scéně, většinou se velký ohlas nedá očekávat. Mainstream bohužel doprovází reklamní kampaň, kterou si nažene pozornost. Hotline Miami je jednou z her, u které mi stačil jediný trailer, abych věděl, že ji musím vyzkoušet. Po první hodině hraní přišel jiný pocit – musel jsem ji dohrát. Tuhle potřebu u mě vyvolal fakt, že se jedná o hardcore hru, která dnešním běžným hráčů nebude vyhovovat, protože se v ní umírá.
A hodně…
Herním standardem je výběr obtížnosti. V této 2D střílečce z horního pohledu alá staré GTA, kdy kromě hlavy a ramen vašeho hrdiny z něj nic jiného nevidíte, je něco takového naprosto zbytečné. Jedna rána od protivníka rovná se okamžitá smrt. Nezáleží na tom, jestli přijde v podobě kulky, baseballové pálky, nebo se vám bojový pes s radostným zakňučením zakousne do rozkroku.
Ocitnete se v kůži feťáka ve špinavém bytě a z vedlejšího pokoje uslyšíte telefon. Služka vám buď utekla, nebo leží mrtvá v některé hromadě bordelu, které zabírají většinu prostoru bytu. Nezbyde vám tak nic jiného, než se vydat telefon zvednout sám. Muž na druhém konci drátu vám jen oznámí jméno a adresu a další vaše kroky jsou jasnější, než výhled z nemytých oken feťáckého doupěte. Na začátku každého levelu si vyberete masku zvířátka, se kterou budete reprezentovat svůj ujetý cíl. Každá vám přidává nějaký bonus v podobě pistole do začátku, nebo absenci útoku psů v daném levelu atd.
Nyní se ale dostávám k tomu, proč je Hotline zařazeno v herních masakrech. I když je hra vykreslena v retro stylu, její brutalita dosahuje až ke krvavým vrcholům. Může za to hlavně hráčova představivost, protože každá vražda je efektní, zejména ve chvíli, kdy váš oponent padne k zemi a vaším úkolem je ho dorazit. Celý systém hry je naprosto jednoduchý; vyčistit celý dům od života. Checkpointy očekávejte jen s přechodem do dalšího patra. Neexistuje mezi námi nadčlověk, který by dokázal jediný z levelů projít bez ztráty pomyslné květinky, protože každé patro je prošpikované nepřáteli s různými zbraněmi a ve chvíli, kdy uslyší střelbu, nebojí se po vás jít. Navíc to nejsou žádní tupci, ale využijí každou slabinu v prostoru k tomu, aby vás dostali a podívali se zblízka na obsah vaší lebky promítnutý na zdi za vámi. Jedním z jejich nejoblíbenějších pomůcek v prostoru jsou prosklené výlohy a okna na balkóny. Ani hlavní hrdina ve vašich rukou ale není bezbranný a může sebrat zbraň, která mu z mrtvého nepřítele vypadne, nebo třeba rozrazit dveře a odhodit jimi protivníka za nimi. Důležitým faktem je, že nesmíte projít do dalšího patra, dokud nejsou všichni v tom vašem povražděni.
Důležitou kulisu tvoří hudební podbarvení, které pustit ještě ne zcela rozhodnutému sebevrahovi na mostě, tak bych s jistotou nechal vyklidit prostor pod ním a zapnul kameru. No schválně si na youtube zkuste pustit soundtrack k této hře, protože osobně bych nedal nic za to, že skladatel této hudby bude velmi dobrým sklepmistrem a chovatelem minimálně sedmnácti koček, ze kterých se bude nejméně polovina jmenovat Breivik.
Z jakého důvodu musíte vraždit, není úplně jasné, ale podle mě by vám to lepší psychiatr vysvětlil jednoduchým řešením, že jste úchylný maniakální schizofrenik s těžkou mentální poruchou. A ani byste mu nemuseli ukazovat všechny Rorsachovy testy, které se vám ve hře povedlo z protivníkových vnitřností udělat. Pokud vám to jako vysvětlení nestačí, možná se dočkáme odpovědi ve druhém díle, který se kvapem blíží. Zdá se mi dobré, že ani v něm podle traileru tvůrci neopovrhli retro grafikou a hardcore hratelností, a tak jediné, co přibude nového, budou ještě „šťavnatější“ animace.
Na hru, kterou by teoreticky šlo dohrát za půl hodiny, jsem se vcelku rozepsal. Slovo teoreticky tu totiž konečně nabývá správného významu, protože ze své vlastní zkušenosti vím, že mi dohrání trvalo několik hodin, minimálně tři energiťáky, jeden opovržlivý pohled od přítelkyně, když viděla, co tomu psovi složenému z pětatřiceti pixelů dělám loveckým nožem, a zničenou myš, když letěla přes stůl a poté se mi na kabelu vrátila jako pomstychtivý bumerang do brady. Po tomto kamikaze útoku jsem myš poslal do věčných sýrových lovišť přímým hodem ze třetího patra na hlavu nedopečeného spoluobčana a hru zapnul asi po měsíci na dovolené, abych si konečně uvědomil, že v Chorvatsku je v září vážně zima na večerní procházky.
Co říct nakonec? Jsem rád, že se tahle návykovka neobjevila v době mého dětství na některém hráčském automatu, protože moje kapesné by v tu chvíli nalezlo jasný cíl a ze mě by možná nevyrostl vcelku neagresivní jedinec s negativním přístupem k drogám a s čistým náboženským přesvědčením. Alláh Agbar!
82/100
by Papírek