HERNÍ MASAKRY #1 Postal 2
Definice podle Papírka: Hry, v nichž se brutalita staví na první místo a nehledí se na množství osamělých končetin.
V některých hrách jde pouze o příběh, někteří fajnšmekři staví na první místo hratelnost. Pravdou je, že brutalita se nabízí nejen ve filmových odvětvích. A samozřejmě se tím nastavuje nový rozměr úchylné zábavy, kterou většina lidí odsuzuje. A já se jim nedivím. Nechci tím říct, že bych je snad nehrál. Hraju je a epicky se u nich bavím. Jen po jejich ukončení mi zůstává nahořklá pachuť na jazyku, co jsem to vlastně prováděl.
Jen při hraní těchto her mám stejný pocit, jaký bych měl při sledování lechtivého filmu: jen ať teď nikdo nevejde do dveří. Brutalita je ale neurčitý pojem. Někomu může vadit pár kapek krve, druhým extrémem je přímý pohled na doslovný herní snuff (reálné video popravy). Vtipem je, že v některých hrách ani nejde o doslovnou krvavost, ale o kreativitu, kterou při zabíjení nepřátel využijete.
Pokud by se náhodou k tomuto článku dostal americký právník, nejspíš by mě zažaloval za mravní ohrožení mládeže. Pravdou ale je, že brutalita prodává.
Postal 2
Typ: FPS
Verze: PC
Rok vydání: 2003
Lokalizace: EN
Série Postal se s každým dílem mění. Nízkorozpočtový první díl s pohledem shora měl temnější atmosféru, ale nešlo o žádné veledílo, které by stálo zmínku. Třetí díl byl zas vrchol absurdity a nechutnosti bez střípku kreativity, nemluvě o počtu bugů, který dosahoval rekordního čísla.
Kdyby se v Guinessově knize rekordů objevila rubrika nejvíce chybové hry, nejspíš by se Postal 3 popral s českým průserem Žhavé léto tři a půl a zápas mezi nimi by trval skoro celé dvě minuty,po kterých by obě hry ukázaly blue screen a kontumačně by si mohly podat ruce, zatímco by herní studio Akella (které náhodou má co do činění s oběma hrami), mohlo zkontrolovat pojišťovací smlouvy a rozlévat benzín po všech koutech kanceláře. Naproti tomu Postal 2 obsadil v krabicové verzi pulty s maloobchodní cenou na obalu a během několika měsíců se začal kolem této hry rozrůstat kult lidí, kteří nesnáší kočky a teroristy, předbíhají ve frontě a močí na každém rohu, i když se někdo dívá.
Postal 2 nám totiž nabízí něco, co do té doby jsem osobně ve hře nepocítil. Je to pocit zvláštní otevřenosti prostředí a specifického přístupu ke hratelnosti. Kdybych hru spustil na nejnižší obtížnost (z asi dvaceti možných), můžu s klidným srdcem říct, že ji lze projít, aniž byste sami museli někoho zabít. Hra je rozkoláčovaná do pěti všedních dnů, během který jako hrdý majitel a zároveň obyvatel karavanu nemáte nic jiného na práci, než dojít zaplatit pokutu, sehnat vánoční stromeček, koupit mléko, nebo navštívit strýčka, který je náhodou vůdcem sekty. Pokud se budete řídit společenskými pravidly, která do vás hustí (doufejme) rodiče hustí od narození, hra sama vás nechá většinu úkolů udělat neagresivním způsobem. Jeden příklad za všechny:
Chcete koupit mléko. Vezmete si ho z regálu a pak vystojíte dlouhou frontu k pokladně a zaplatíte. Hotovo. Úkol splněn a náš hrdina si ho škrtne ze svého listu úkolů.
Pak jsou ale mise, kde vás chtě nechtě čeká buď boj, nebo zběsilý úprk. Může za to pokřivená morálka obyvatelů Paradise City a vy jako hlavní hrdina se často dostanete do středu vyhrocené situace.
Dost ale bylo utíkání nebo čekání ve frontách! Hry nejsou o tom, aby simulovali reálný život. To už by mi rovnou mohli na streamu účtovat reálnou cenu mléka, které jsem si virtuálně koupil. Kašlu na frontu a odcházím bez placení hlavním vchodem s úsměvem na rtech. Pokladní vybíhá od kasy, dohoní vás a začne tlouct obuškem. Postal je zrzek, takže je na takové chování zvyklý a jeden by řekl, že dokonce imunní. I tak si nenecháváte líbit prodavačovo jednání, sáhnete pro lopatu a jedním přesným úderem ho dekapitujete. V tu chvíli se rozpoutá panika a lidé s křikem začnou utíkat do všech stran, kromě hloučku lidí, mezi které hlava dopadla. Ti rovnou omdlévají, popřípadě zvrací do blízkého křoví. Jako správný masový vrah nechcete za sebou nechat důkazy, saháte po kanystru, poléváte tělo i nedalekou zaparkovanou hlavu benzínem, škrtnete sirkou a nedopatřením podpálíte i sami sebe. Naštěstí každý muž u sebe nosí přírodní hasicí přístroj, takže za přihlížení davu okázale rozepínáte poklopec, namíříte do nebes, stisknete a držíte tlačítko do té doby, dokud oheň neuhasíte, popřípadě se sám nezalknete.
Tím jsem jen naznačil, jakým směrem se ve hře Postal 2 ubírat. Nejbizarnější ale je, že Postal ani zdaleka není jediným brutálním zabijákem ve městě. Aby se vám pokusili dokázat svoji nadřazenost,tak po vás půjdou policisté, teroristé, členové sekty či extrémističtí ekologové nebo prostě jen vytočení sloni.
Do toho Postal sype z rukávů suché hlášky, které v kontrastu s mrtvolami všude kolem vás dodávají hlavnímu hrdinovi šmrnc úchyláka, kterému je všechno kromě jeho vlastního seznamu jedno. Stává se tak z vás morbidní Earl Hickey, který ale o karmě v životě neslyšel a jestli ano, tak ji jen přefikl, zapálil, pomočil a šel dál. Například při využití rychlého uložení chvilku po sobě zadrmolí něco o odvaze vlastní babičky.
Osobně nevyužívám ve hrách cheaty. Postal se ale pro jejich použití doslova nabízí. Relativně bezduchý nápad „1000 granátů na jedné hromadě poleju benzínem, zapálím a podívám se, co se bude dít“ má svoje kouzlo i po těch x letech, kdy hra vyšla.
Máte i vy po přečtení krátkého přiblížení hry, která si v mnoha státech zasloužila nálepku “neprodejné“, chuť sáhnout po samopalu, nasadit na něj bio-tlumič v podobě kočky a vyrazit do nejoplzlejšíhoa zároveň nejhloupějšího města logicky nazvaném Paradise City?