DENÍK MRZUTÉHO HRÁČE #5 SOUNDTRACKY
I když vždycky stavím hratelnost na první příčku mezi všechny ostatní herní aspekty, někdy se nemůžu vyvarovat toho, abych jen s nepochopením kroutil hlavou nad tím, co mi do toho hraje. Jestli si firma najme skladatele, který jim dodá plytké melodie bez špetky dramatičnosti a spádu, asi s tím nic moc v konečné fázi nemá co udělat (pokud ho nevyhodí už druhý den, když zjistí, že se jim poztrácely všechny sešívačky).
S čim si naopak můžou hrát až do haleluja, je výběr písniček. Je to jednoduché: dostanou budget na licence, tak si ho tak nějak rozpočítají do daných žánrů a pak (a to je to, co většina asi neudělá) seženou tolik různých lidí, kolik žánrů chtějí ve hře mít, protože jen ten, kdo ten daný žánr denně poslouchá, může s rukou na srdci říct “Tohle je OK”.
Jenže shánět lidi je asi heroický úkol a ten jeden tříminutový telefonát s personálním by mohl být přesně v době, kdy by šéfovi projektu mohla volat maminka, že večeře je hotová. Přece nemůžeme do hry napráskat písničky ze žánru, který neznáme jen podle hitparády? Proto se pak například dočkáme 18 rádiových stanic v GTA V. K čemu to ale je, když jsem hru dohrál dvakrát, ale za celou dobu nemám ani jednu oblíbenou stanici?
Ve výsledku se tak setkáme se 4 DRUHY SOUNDTRACKŮ PODLE PAPÍRKA:
1) Vůbec nevím, co tam hrálo
Jo, to je přesně ten pocit, když na obrazovce začnou přejíždět finální titulky a já si najednou připadám, že mi někdo vyndal špunty z uší. Nebo si je opravdu vyndám sám, protože jsem měl raději zapnutou empétrojku.
2) Ty jo, to je docela dobrá muzika
Někdo by mohl poznamenat, že může být na škodu, když si během hraní uvědomí, že víc vnímá melodie, než samotnou postavičku, které právě někdo píchnul oštěp do ramene. Třeba za to nemůže hudba, ale to, že hra samotná není nic moc extra a nebýt toho, že se něco line z repráků, nejspíš bych ji už dávno vypnul. Zářným příkladem je hra Remember Me, která neměla za cíl ohromit davy, ale být klasickou akční adventurou, což se jí nakonec povedlo. Nicméně její soundtrack je famózní a člověk si tuhle hru nemusí vůbec zahrát, aby uznal, že tahle hudba může dokreslovat úplně cokoliv od epického venčení psa až po pád do otevřené kanalizace.
3) Co to sakra je?
A to už se mi stalo několikrát. Jde přesně o moment, kdy všechno sedí tam, kam má, hrdinovi nebo jeho bábovce jde o život, situace je vyostřenější než Demeterova břitva a do toho hraje benjo, jako když si tremp po deseti pivech sedne k ohníčku. Tomu říkám zkažená atmosféra! Někdy to k příběhu naopak sedí, zejména pokud si hra dělá srandu sama ze sebe. Například v Saints Row: The Third u poslední mise, kdy se musíte rozhodnout, jestli zachráníte Shaundi, nebo budete pronásledovat hlavního padoucha. V omezeném časovém intervalu tak musíte jen na jednu nebo na druhou stranu města, a do toho z rádia hraje klasická osmdesátka I need a Hero. To je bohužel výjimka.
4) Tohle přesně dokreslilo atmosféru
To je ono. Herní nirvána, která i se zvukem na plné pecky donutí sousedku přestat vařit a s ústy dokořán poslouchat opus magnum, který se děje jen o jednu zeď dál. Bohužel se jedná o dost subjektivní záležitost, ale aspoň se máme o čem bavit, když vypadne elektřina.
V reálu se ale čtyřky asi nikdy nedočkáme. Je jako ženská, o které sníme, ale když ji potkáme, bereme ji jako jednu z davu. Její potenciál poznáme až ve chvíli bližšího seznámení, nebo (a to je horší ale taky častá varianta) až když je po všem. Hru jsme sice dohráli, vrněli blahem, ale znovu ji hrát hned tak nezačnem. I tak mám jistotu, že ve chvíli, kdy v rádiu uslyším I need a Hero, vzpomenu si na ten pocit, kdy jsem jel pro Shaundi, a na rtech mi vyvstane úsměv Forresta Gumpa.