#4 Hry podle filmů
Zatímco dřív fungovaly filmy jako vděčný námět pro hry, které vycházely i několik let po své předloze, v posledních deseti letech se stalo velkým hitem udělat korpulentní mediální akci. Podle toho, kolik se na nás sype béčkových her s copyrightem filmových studií, by se měl začít stydět každý film, který k sobě nemá herního bratříčka minimálně v podobě Androidí nebo iOSkové verze.
Mobilní hry mají alespoň tu výhodu, že pokud se jedná opravdu o průser velikosti Rathova vinného sklípku, může být hra vydána zdarma, a pokud v ní nejsou mikrotransakce, slouží čistě k podpoření návštěvnosti kin. Otázkou je, jestli by se někomu chtělo do kina po dohrání patosu, po kterém se cítíte jako po kvalitním vypumpování žaludku. I když negativní reklama taky reklama.
Zpátky ale k velkým hrám. Studia si snad už dneska uvědomují, že vydat rychlokvašku, co zbouchal Lojza z účtárny během nočních směn, a prodávat ji za cenu plnohodnotného titulu, je skvělý plán, jak si uříznout obraty a ostudu. I tak se jednou za čas objeví na trhu taková zhůvěřilost s logem filmu, že si recenzenti berou dovolené uprostřed podzimu a raději v deštivých dnech hrajou se svými ratolestmi sázky a dostihy nebo pouští draka v bezvětří, než aby trávili pár hodin u něčeho, co jim zaručeně zkazí pohled na jinak oblíbenou značku.
Důkazem jsou například herní Transformeři. Dobře, nejedná se o značku, která by v první řadě vycházela z filmů, ale herní potraty mají filmové verze Michaela Baye doprovázet. Čili pokud se dostanete do situace, že se vám tahle hra doma objeví, v mikrovlnce si zrovna manželka ohřívá večeři, kocour má plný záchod a k oknu je daleko, nebo jste zapřisáhlý ochránce přírody, ani ji neinstalujte a zabalte ji do nejošklivějšího balicího papíru, který doma najdete (třeba leták Kauflandu), a předejte neoblíbenému synovci za špatné vysvědčení. Tohle by totiž mohlo smrtelně urazit nejen vaše mozkové buňky, ale i vaši herní sestavu, která vám jako odpověď za to znásilnění může odpovědět bluescreenem.
To je totiž další oblíbená vlastnost rychlokvašek podle filmů – jejich nestabilita. Nemusí se jednat jen o časté pády hry. Další oblíbenou zábavou takových herních skvostů je mizení textur, propady fps, zaseknutí se postav a (naštěstí) krátká herní doba.
Krutou vzpomínkou pro mě tak byly poslední dva herní díly Harryho Pottera, kde někoho napadlo, že by bylo fajn udělat z čarodějné adventury střílečku. Za tenhle nápad by měl dotyčný dostat Darwinovu cenu nebo přinejmenším hnisavý otok mízních uzlin. V reálu to vypadalo tedy tak, že na mapě o velikosti poloviny famfrpálového hřiště běháte, střílíte kouzla po nepřátelích a mezi kouzly měníte stejně jako mezi zbraněmi a stejně tak je přebíjíte. Vaši nepřátel zas běhají, střílí po vás kouzla a mění mezi zbraněmi a stejně tak přebíjí. Do toho se občas objeví nějaký ten quick-time-event a voilá po třech hodinách je konec. Ještě že tak.
S láskou pak vzpomínám na první hru podle filmu, kterou jsem kdy hrál, v podobě Jurského Parku na Sega Mega Drive. Nejenže si tvůrci vzali jen námět a zbytek si vytvořili podle sebe, ale navíc se hra skládá ze dvou úplně rozdílných částí, kdy v jedné hrajete za člověka a ve druhé za velociraptora. Tomu říkám geniální nápad! Další velmi povedenou hrou podle filmu byl podle mě Disney´s Tarzan na Psone a takhle bych vyjmenoval maximálně dalších deset herních kousků.
Snad alespoň ten Mad Max naplní očekávání a stane se tak hrou, která po dlouhé době bude bez mikrotransakcí a i tak přinese porci herní zábavy, kterou si filmoví nadšenci zaslouží.