#10 PINGY
Nikdy jsem nebyl fanda mutiplayeru. V mých hráčských počátcích za to mohl zejména “vysokorychlostní“ internet, který podle reklamy providera měl být nejrychlejším na Kladně. O rychlosti bych se s ním asi nepřel, protože mi v té době ještě ani nerostly chlupy na divných místech (jiní by mě označili za cucáka) a rozdíl mezi megabajty a megabity bych nedokázal popsat ani, kdyby mi někdo mířil zakňaktelem do rozkroku.
Když už konečně přišla doba Call of Duty nebo Battlefield 2 a hraní přes Hamachi, zjistil jsem, že jsem nejen multiplayerová lama a skvělý terč pro všechny ostatní, ale navíc se na mapě, kterou už ostatní hráči znali z paměti, orientuju se stejnými těžkostmi jako chlap v nákupním centru. Takže zatímco se moji kamarádi z druhého týmu proháněli po mapě s nadšenými výkřiky do obstarožních mikrofonů, můj tým zahájil defenzivní akci s názvem kryjte se za Papírka.
Naštěstí se doba trochu změnila a z živého terče, co běhá po bojišti jak hysterka v bižuterii v období slev, vyrostl cílevědomý sniper s přesností neurochirurga (a stejně obnošenými játry). Na mapách, kde jsem dříve končil v kaluži krve do pěti vteřin, dnes vydržím i o půl minuty déle a moje skóre většinou není na poslední příčce. I tak se v dnešní moderní době, kdy mi soused svatosvatě přísahal, že jeho pes má umělou nohu, soused má repro soustavu, že by se tím dala maskovat právě probíhající stavba, a v Dejvicích konečně teče pitná voda, objeví problémy, co by neměly existovat ani na konci poslední desetiletky.
Jo, řeč je o pingách. Když je mám já (to zní, jako bych mluvil o nějaké nemoci v jižních partiích nebo o parazitovi), většinou za to můžou moji skvělí spolubydlící, kteří si každý večer potřebují pouštět hudbu ze Spotify, do toho stahovat iks Hádé filmů a ještě se vykecávat na Skypu s rodiči z druhé strany naší milované planety. Protože jsem člověk asertivní (to znamená, že s každým vycházím a nenutím lidem svou pravdu (proč ale teda píšu tyhle deníky?)), stahuju si velká data většinou dopoledne, kdy moji spolubydlící vyspávají včerejší lahev té nejlevnější vodky, abych večer mohl v klidu pařit.
Pokud se tedy stanou pingy kvůli potížím s mým připojením, nezbývá mi nic jiného, než se připojit přes kabel a na routeru vypnout wifi (spolubydlícím stačí říct, že je to zase rozbitý a už na to koukám; věří mi, protože jsou fakt lamy). Horší ale je, když za problém může ten na druhém konci drátu. Nejen že pak většina panďuláků skáče pozpátku s divným zpátečnickým pohybem v bocích, že to vypadá jako sestava z GayPride, ale navíc se nezapočítávají killy, které mohly rozhodnout zápas.
Krásnou ukázkou takové nešťastné události byl betatest Star Wars: Battlefront. Když pánové z EA dají otevřenou betu, mělo by je přece napadnout, že asi přijde hodně hráčů, ne? Nepovedený kill pak zkazí náladu mnohem víc, než zjištění, že Darth Vadera jde zabít jak nic.
Možná bych opravdu raději nějakou tu nemoc nebo parazita. Ty jsou alespoň odstranit antibiotiky nebo jinými léky. A je od nich pokoj. Pingů se můžu zbavit krátkodobě a stále nade mnou budou viset jako možná hrozba. Ale třeba si alespoň jeden sobotní večer zahraju PayDay bez jediného trhnutí. Pokud si někdo nezapne Spotify.