#20 3D technologie je mrtvá, ať žije VR!
Tento víkend jsem měl poprvé čas, náladu a hlavně možnost si zkusit hraní ve 3D. A tím myslím opravdové aktivní 3D na třidééé televizi s nabíjecími brýlemi, zatímco takové ty papírové dvoubarevné bifokály, co jednou byly jako příloha k časopisu abc, jsem rovnou hodil do koše. Vlastně pro mě tahle zkušenost měla být takovým tutoriálem před příchodem virtuální reality (VR). Taková malá jízda na tříkolce, než si člověk sedne na buginu. Dají se ale tyhle dvě technologie srovnávat? V ledasčem ano.
Stejně jako u virtuální reality (bavíme se teď převážně o Oculus Rift, aby bylo jasno) se vám přímo před očima děje něco, co má připomínat reálný svět a je jen na vašich orgánech, aby si s tím poradily. Proč orgánech? Protože buď si s tím poradí mozek, pochopí to divadýlko, co na něj technologie hraje, a vy si užijete perfektní herní zážitek. Nebo to taky pobrat nemusí a v tom případě se přihlásí o slovo váš žaludek.
Přesně tohle je problém, se kterým bojovali vývojáři u virtuální reality. Prostě a jednoduše skoro každýmu, kdo si v počátečních fázích vývoje Oculus Rift vyzkoušel, bylo blivno. A je to bohužel problém i 3D technologie. Vlastně se o tom ani moc nemluví, protože jinak by nejspíš přišel někdo z Holywoodu a dotyčného rejpala by přetáhl filmovou klapkou. Spoustě lidí se ale u 3D dělá blbě. Nemusí se jednat jen o žaludek. Některé jedince po čase pálí oči, nebo je bolí a motá se jim hlava. Pro ty z vás, komu se to neděje, zkuste se někdy kolem sebe v kině na 3D rozhlédnout a uvidíte, kolik lidí si po čas filmu brýle alespoň na chvíli sundá a mne si oči.
Některé mozky se hold 3D technologii brání stejně vehementně jako Zeman alkoholtesteru. S tím se asi nic nedá dělat. U virtuální reality byl nakonec stejný problém vyřešen vlastně velmi jednoduše. U té je průšvih totiž v tom, že se obraz opravdu vytváří v celém zorném poli bez možnosti ohlédnutí se jinam. A navíc reaguje na pohyby hlavy. Taková zátěž pro mozek teprve uměla vykonat zázraky s trávicím traktem a mnohdy dokázala potrápit žaludek víc než zaručený matějský recept v podobě cukrové vaty ve spojení s centrifugou. Nakonec stačilo zvýšit počet snímků za vteřinu na rovnou stovku a problém zmizel.
Ale teď zpátky ke hraní na 3D televizi. Otřesný a ve své podstatě zbytečný zážitek. Stejný efekt, ze kterého se mi v kině dělá špatně po 10 minutách, tu přichází asi po 7 vteřinách. Obraz nepůsobí hluboce, ale rušivě rozplizle, což se ještě umocňuje ve chvíli, kdy se s postavou ve hře začnete rychle hýbat. Oproti filmu se po většinu času hraní soustředíte na jediný bod (střílečka, takže jasně to, co je v zaměřovači). Vlastně je to podobný pocit, jako když se namol opilý snaží trefit klíčem do zámku (včetně rozdvojeného vidění a kyselé pachuti v ústech).
A výsledek? Po deseti minutách hraní sundávám brýle z hlavy, promnu si oči, vypínám 3D a pokouším se předstírat, že se nic takového nestalo. Tahle technologie má bohužel svoje nevychytané mouchy. Jen ty mouchy mají stejný efekt, jako kdybyste jednu z nich našli na špičce zmrzliny, kterou jste právě olízli. Sakra, už zase cítím žaludek.