#18 Dostihy a sázky (aneb smrt nudným deskovkám!)
Nejnudnější hra všech dob! A to počítám i debílky ze základky oblíbenou "Proč se mlátíš?". Jestli na mě ještě jednou v životě někdo vytáhne tuhle zhůvěřilost, vyndám z ní kartu koně Napoli, růžek utrhnu a vložím si ho do úst, stočím kartu do ruličky a nejdražším flusátkem v historii (pořizovací cena koně 8000Kč) střelím protihráče do levého oka. Už Člověče, nezlob se mi dokázalo pocuchat moje jinak stoické nervy, ale až Dostihy a sázky mě naučily, že čas je drahý.
Obecně miluju deskové hry. Pohodový večer s kamarády si nepředstavuju v klubu s drogama, chlastem a chlebíčkama, ale pěkně v klidu s kamarády kolem jednoho stolu s ženskýma, chlastem a chlebíčkama. A jestli mi k tomu někdo koupí energiťák a objedná pizzu, možná ho nechám i vyhrát. Když už ale máme trávit několik hodin pohromadě a chtít se bavit i v případě, kdy nemáme hladinku, musí před námi na tom stole ležet normální hra. Hra!
A to Dostihy a sázky rozhodně nejsou. Až dlouho poté, co se mi počet let na tomto světě přehoupl do druhé dekády, jsem si vzpomněl na zážitek, který jsem v návalu racionálního uvažování raději spláchl do propadliště vzpomínek a prostě a jednoduše ho zapomněl. To se jednou můj otec rozhodl, že upevní rodinné svazky skrze jedinou hru, u které si pamatoval pravidla ještě z hraní během svého totalitního dětství. Všichni jsme se nepohodlně usadili u malého stolku v obýváku (proč jsme radši nešli do kuchyně?) a táta přinesl kvádr nánosu prachu, pod kterým se po sfouknutí (a mém astmatickém záchvatu) skrývala zelená krabice.
Já jakožto nejmladší člen rodiny jsem neměl hrát, protože proč jo. Prý bych kazil zábavu (jasně, tím to bude). Protože rodiče s bratrem hráli v jediné místnosti, kde byla v mých dětských letech televize, nezbývalo mi nic jiného, než se na ně tři hodiny dívat a potichu doufat, že od samého žmoulání karty chytnou plamenem, celá hra shoří na popel a já si budu moct pustit Fox Kids. Těch 180 minut života už mi nikdo nikdy nevrátí a vlastně jsem rád, když jsem ten zážitek dokázal během dětství vytěsnit, protože jinak bych k té hře asi nikdy nevrátil a nezjistil tak, jak je to opravdu špatná desková hra.
Naštěstí oproti situaci před dvaceti lety se dneska už deskové hry neorientují jen na dětské analfabety, ale často právě naopak na nás, infantilní dospělé. Popravdě by asi většina usmrkanců odmítala strávit až několik hodin před něčím s tak hnusnou grafikou a potřebou vyvinutí vlastní iniciativy k tomu, aby se něco dělo. Proč taky, když támhle v tabletu na ně čeká instantní zábava? Uvědomění si tohoto faktu otevřelo možnosti hlavně vývojářům. Díky tomu si můžeme zahrát takové deskové pecky, jako jsou Activity, Munchkin nebo třeba DOOM, které rozhodně až během hraní dospělými a intelektuálně plně rozvinutými lidmi (ehm…) dávají smysl.
Jinými slovy nechápu, proč má někdo potřebu ztrácet čas u tak za všech okolností špatné hry. Jednoduchý příklad: Když dohrajete Munchkina, jste jasně nejlepší RPG bojovník široko, když DOOMA, právě jste porazili samotné Peklo, když Activity, dokázali jste, že umíte kooperovat s parťákem hned ve třech disciplínách. A když dohrajete Dostihy a sázky? Máte pár kartiček koní, pár stájí a všichni ostatní hráči jsou znudění nebo naštvaní (případně opilí). Jinými slovy se z vás stal boreček, co virtuálně smrdí kobilincem, čouhá mu sláma z bot a nejspíš jste v reálu nikdy neseděli na koni (ta noc, kdy jste na Václaváku ze sázky vlezli za svatého Václava, se nepočítá).
Deskové hry jsou skvělá věc. Logicky tak platí, že Dostihy a sázky nejsou deskovou hrou. A jestli náhodou tuhle hru máte doma, nenuťte ji hrát svá dítka. Může se stát, že jim tím pokazíte celé dětství, pokud tedy nebudou mít silnou dávku sebereflexe jako já a nedokážou ten zážitek vytěsnit. Protože když vidím, někoho hrát sázky a dostihy, moje reakce vypadá takhle:
