#17 Zkouškové
Jednou někdo někdy někde vymyslel, že hráči jsou taky lidi, čímž většinu z nás odsoudil k odtrhnutí od rodičovského prsu, protože každý člověk má nejen svoje práva, ale taky svoje povinnosti. Zatímco během dětství a puberty se to většinou vztahuje na vynesení odpadků, vyluxování a utření prachu (zkrátka všechny aktivity, aby rodiče dokázali, jaký po sobě necháváte všude bordel), v dospívání začíná fáze 2 a s tou je někdy problém.
Do dneška vzpomínám na můj nejhorší víkend v životě, když vyšel Princ z Persie: Dva trůny a já místo propařeného víkendu musel na oba volné dny odjet s rodiči na chatu (rád lidem připomínám, že moje problémy jsou jiných sny). To ale byl problém dětství. Hold jsem musel na celých 48 hodin vypadnout od počítače, i když jsem v něm nainstalovanou hru, na kterou jsem se těšil víc jak půl roku, a přežít krizi na chatě jen s Playstationem jedničkou. Dneska se při té vzpomínce pousměju, protože kdyby mě něco dělilo pouhé dva dny nicnedělání od hraní, beru to jako malý zázrak, že se konečně můžu vyspat.
Právě v dospívání se totiž kromě luxování a dalších uklízecích hovadin přidala ještě jedna povinnost, která zazněla z úst jednoho z mých rodičů (už jsem dokázal vytěsnit, kdo z nich to byl): „Dokud studuješ a žiješ s náma, budeš se vším pomáhat.“ Kdybych věděl, že se ze mě tak v době dospívání stane levná pracovní síla, nejspíš bych si sehnal prášky na utlumení růstového hormonu a zůstal tak navždy malým dítětem, co rozhodně nemůže pomáhat tátovi přezouvat na zimní kola. To přece zdržuje od hraní!
To jsem ale nečekal, že přijde další rána do intimních partií mého hráčského života, kterému už jsem jen tak tak dokázal obětovat alespoň skromné čtyři hodiny denně. A tím pomyslným kladivem do klávesnice, imaginární izolepa kolem mých nenechavých prstů a trvalý blue screen na celý měsíc se stalo zkouškové období. Pro umocnění efektu repetice: zkouškové období! Dobré čtyři týdny, které zrovna když nevěnuju těm pár hodinám spánku nebo se nezapíjí právě udělaná zkouška, tak sedím shrbený se skripty a šprtám.
V tu chvíli opravdu musí jít PS4 zpátky do krabice a se slzou v oku ji dávám do skříně. Stejně tak raději spouštím uninstall většiny her na PC a pro jistotu i na tabletu. Protože kdo nezažil ten pocit, že má vlastně měsíc volného času, tedy kromě několika dat, kdy se musí v přesnou hodinu dostavit na zkoušku, nemůže nikdy pochopit tu sebetrýzeň. Vždyť většinu dne člověk jen prosedí, žmoulá pod nosem jeden papír za druhým a občas smutně koukne směrem ke skříni. Ne, nemůžu! Protistologie, cytologie, paleobiologie, antropologie a další názvy předmětů, které vypadají jako náhodně poskládaná slova po šavli písmenkové polívky, jsou teď důležitější.
Konečně chápu tu písničku od Divokýho Billa Pocit, protože přesně vyjadřuje, jaký vnitřní boj se ve mně odehrává. A k něčemu se přiznám. Dva dny zpátky jsem měl čas jen jeden večer se naučit na zkoušku. V duchu jsem ale měl jen právě vycházející XCOM 2. Abych dokázal ustát to pokušení, učil jsem se dál s vypnutým gamepadem v ruce, zatímco PS4 dál odpočívá ve skříni. Ve čtvrtek mě čeká poslední zkouška, rovnou se zapije a pak mě tak tři dny nikdo neuvidí. Plán mám jasný.