I mě zasáhla tahle vlna a hraju Pokémon GO. A vlastně se tak za to trochu stydím. Když vidím, jak lidi s čumákama zaraženýma do mobilů vchází slepě pod tramvaje, prochází skrze hřbitovy a sdílej na asociálních sítích, že se jim právě objevil Jigglypuff na hlavě spícího bezdomovce na hlavním nádraží, říkám si, že zombie apokalypsa je tady. Zajímalo by mě, kolik lidí, co to teď hrajou, byli opravdu těmi závisláky, co na přelomu tisíciletí vyměňovali kartičky s Pokémony a po dokoukání jediného dílu o sobotní ráno dostávali abstinenční záchvat. Co si budem nalhávat, éra Pokémonů...

Dneska to bude trochu na zamyšlení, ale dřív, než většinu profi hráčů (a jejich sponzorů) urazím, přidám jeden osobní fakt k dobru. Pro několik typů lidí mám přezdívky, které mají přesně vystihovat jednu jejich vlastnost, neřest, která se mi osobně příčí. A vlastně se jim tak za zády posmívám. Hups. Tlustý ženský v legínách jsou tak pro mě Humpf!, což je zvolání, které vydává hroch na Zeměploše podle Terryho Pratchetta. Chápete, kam tím mířím? Člověk, co nemá dostatek sebekázně, aby uhlídal, že do sebe nenacpe jedenáct koblih denně a nezapije to galónem koly, nemá mít právo kupovat...

Tento víkend jsem měl poprvé čas, náladu a hlavně možnost si zkusit hraní ve 3D. A tím myslím opravdové aktivní 3D na třidééé televizi s nabíjecími brýlemi, zatímco takové ty papírové dvoubarevné bifokály, co jednou byly jako příloha k časopisu abc, jsem rovnou hodil do koše. Vlastně pro mě tahle zkušenost měla být takovým tutoriálem před příchodem virtuální reality (VR). Taková malá jízda na tříkolce, než si člověk sedne na buginu. Dají se ale tyhle dvě technologie srovnávat? V ledasčem ano. Stejně jako u virtuální reality (bavíme se teď převážně o Oculus Rift, aby bylo...

Občas si asi hodinu před vydáním někdo nahoře uvědomí, že hra, která má zajistit tvůrcům splátku hypotéky, je nějak tak krátká. Ale kde vzít materiál, kterým se dá nastavit herní doba stejně, jako to tak pěkně jde kuchařkám s bramborovou kaší a dealerům kokainem? Jenže bramborový škrob do hry prostě nenarvete. Proto se tak občas stane, že kromě střílení emzáků, skákání z větve na větev a plížení se kolem stráží taky občas najdete nějakou tu stránku, obálku, fax, otevřenou potrubní poštu nebo jen prostý nápis na stěnách. A většinou taky takové spisy obsahují plytký děj roztahaný přes...

Nejnudnější hra všech dob! A to počítám i debílky ze základky oblíbenou "Proč se mlátíš?". Jestli na mě ještě jednou v životě někdo vytáhne tuhle zhůvěřilost, vyndám z ní kartu koně Napoli, růžek utrhnu a vložím si ho do úst, stočím kartu do ruličky a nejdražším flusátkem v historii (pořizovací cena koně 8000Kč) střelím protihráče do levého oka. Už Člověče, nezlob se mi dokázalo pocuchat moje jinak stoické nervy, ale až Dostihy a sázky mě naučily, že čas je drahý. Obecně miluju deskové hry. Pohodový večer s kamarády si nepředstavuju v klubu s drogama,...

Jednou někdo někdy někde vymyslel, že hráči jsou taky lidi, čímž většinu z nás odsoudil k odtrhnutí od rodičovského prsu, protože každý člověk má nejen svoje práva, ale taky svoje povinnosti. Zatímco během dětství a puberty se to většinou vztahuje na vynesení odpadků, vyluxování a utření prachu (zkrátka všechny aktivity, aby rodiče dokázali, jaký po sobě necháváte všude bordel), v dospívání začíná fáze 2 a s tou je někdy problém. Do dneška vzpomínám na můj nejhorší víkend v životě, když vyšel Princ z Persie: Dva trůny a já místo propařeného víkendu musel na oba...

Nedávno za mnou přišel kamarád, že si koupil nového herního kompa. Se zvednutým jedním obočím (víte, jako to dělá The Rock) jsem koukal, jak sahá po své brašně, a už jsem věděl, co přijde. Do poslední chvíle jsem doufal, že vytáhne jen leták, vytisklou fotku nebo objednávkový list s komponenty. Ale ne, tohle ne! Hlavně, že jsme si spolu sedli minulý týden a já ztratil hodinu mluvením o kvalitách stolního PC. Úplně zbytečně jsem se před ním rozpovídal o rychlejších harddiscích, kvalitách grafický karty velikosti Bible, o správné cirkulaci chlazení v bedně a jednoduchosti...

Nechci znít jako socka, ale když se občas kouknu do své peněženky nebo doma do prasátka na polici v kuchyni (ehm… teda vlastně do banky, kde moje prachy hlídaj roboti!), trošku mě poleje horko. Situace je ještě o něco horší teď po Vánocích a Silvestru, i když ten mě vyšel vcelku levně, protože jsem měl angínu a zjistil jsem, že s antibiotiky vás od opice dělí jen dvě piva. Faktem ale zůstává, že hry jsou prostě drahá sranda. Teda podle toho, jaké měřítko vyberem. Jestli budu žít v USA, kde mají minimální mzdu nějakých 8 dolarů, asi bych si dokázal představit, že za den...